Letos poprvé se postižené děti z Alky zúčastnily příměstského tábora

Nezisková organizace Alka se letos poprvé rozhodla uspořádat pro děti s postižením od 8 do 12 let příměstský tábor. Ohlasy dětí i rodičů byly fantastické. O tom, jak tábor probíhal a jak ho děti prožívaly, jsme si povídali s Bc. Petrou Zemanovou, vedoucí týmu služeb sociální péče II. a sociální pracovnicí společnosti Alka.

Proč zrovna příměstský tábor?
Loni jsme začali intenzivněji pracovat s klienty dětského věku a z rozhovorů s rodiči vyplývalo, že děti s postižením je velmi těžké o prázdninách někam umístit. Druhým impulsem byl pro nás fakt, že děti s handicapem si mnohem hůře hledají kamarády. Ze školy chodí většinou rovnou domů a často nemají žádné volnočasové aktivity. Často jsou tedy izolovány. Proto jsme se rozhodli uspořádat pro malé děti příměstský tábor.

Jaký jste pro děti vymysleli program?
Tři z pěti přítomných dětí se zajímají o hmyz, pavouky, kobylky. Vymysleli jsme tedy program Putování do říše hmyzu. Vyráběli jsme pavouky z včelího vosku, navštívili jsme expozici Mraveniště v písecké Sladovně. Měli jsme pro děti připravené různé hry, ale o hrách to nakonec nebylo. Byly tu děti s poruchu autistického spektra a již v pondělí u nich bylo evidentní, že jsou ve svém světě, mají vlastní projevy a prožívání. Nemělo smysl dávat děti dohromady, aby hrály hru. Proběhlo sice házení míčem a honičky, ale nebylo to o kolektivních hrách. Nakonec jsme chodili ven a dělali běžné věci.

Měl program u dětí úspěch?
Celý program byl o reálném životě. Když jsme jeli autobusem nebo vlakem, děti si samy koupily jízdenku. Při šipkované děti našly sklenici medu a měly pak za úkol si v obchodě vybrat, na co si med namažou. Musely dojít k pokladně a zaplatit. Pro některé to byla úplně nová zkušenost. Při svačině si med samy na pečivo namazaly. Velkou atrakcí pro ně bylo upéct koláč pro rodiče. Umyly po sobě nádobí a moc je to bavilo. Na výletě v Písku si zvládly objednat jídlo i chlapec, který má velmi omezenou verbální komunikaci. Z toho jsem měla velkou radost.

Zažili jste nějakou úsměvnou historku?
Máme tu kluka, který miluje pavouky. Jeden den jsme byli v lesoparku Litavka a on tam za odpoledne nasbíral do skleničky třicet pavouků. Všechny si je odnesl domů.

Co na to jeho maminka?
Jeho maminka už se musela obrnit, protože je to téměř na denním pořádku. Chlapec si pavouky odnese domů a pak si s nimi na zahradě hraje, vyndavá je ze skleničky a dává je na kytky.

Zažili jste s dětmi nějakou krizovou situaci?
Jedinou krizovou situací bylo to, když nám v Písku do fontány spadly chlapečkovy brýle. Vše jsme ale zvládli bez slz.

Stýskalo se dětem po rodičích?
Jeden chlapec se už od oběda neustále ptal na maminku, kdy přijde. Byla to jeho první zkušenost, poprvé byl delší dobu bez mámy mimo školu. Rodiče těchto dětí jsou ale skvělí, uvědomují si, že je potřeba děti postupně „odstřihávat“, aby byly samostatnější.

Překvapily Vás děti něčím?
Jak si děti zpočátku všechny žily ve svém vlastním světě, tak od středy jsme pozorovali, že mezi sebou pomalu začínají navazovat vazby. V Písku se začaly navzájem vyhledávat, komunikovat spolu a společně si hrát. Ve čtvrtek už z nich byla spolupracující skupina. Z toho jsme byli mile překvapeni.

Co Vám udělalo největší radost?
Mám radost z toho, že děti byly spokojené a jejich rodiče také. Někteří rodiče nám je svěřovali s obavou, jak to zvládneme. Hlavně jídlo bylo veliké téma. Některé děti s postižením mají své specifické stravovací návyky. Nakonec i chlapec, který první den skoro nic nejedl, se poté sám zvládl najíst. Cítil se s námi bezpečně.

Radost mám i z toho, že nám pomáhaly dvě dobrovolnice. Jedna z příbramského Gymnázia Legionářů a jedna z Vyšší odborné školy a Střední odborné školy a VOŠ Březnice, obor sociálně-správní. Cením si toho, že mají zájem strávit s námi týden svých prázdnin.

Jaké máte plány do budoucna?
Když jsme tábor v pátek končili, říkali jsme si, jaká je to škoda, že už je konec. Že by byla škoda nepokračovat. Nabídli jsme rodičům, že tuto dětskou skupinu udržíme. Budeme se pravidelně scházet, vymýšlet pro ně společné aktivity tak, aby mohly navazovat kamarádské vztahy. Chceme skupinu otevřít i dalším dětem, které na táboře nebyly. Nebáli bychom se s nimi vyrazit někam na víkend.

Tábor byl zrealizován v rámci projektu Pomoc pečujícím rodinám a byl financován nadačním fondem Avast. Jedná se o tzv. odlehčovací službu. Účelem odlehčovací služby je, aby si rodič, který pečuje o osobu s postižením, odpočinul a zařídil své záležitosti.

"Já sama mám tři děti a vím, jak je těžké, je o prázdninách někam dát. Rodiče postižených dětí to navíc mají o mnoho složitější," dodává na závěr Petra Zemanová.