Jana Puklová: Charita do mého života vstoupila vlastně náhodou

Janu Puklovou můžete znát ve dvou podobách. Jako sestřičku na chirurgickém oddělení, nebo zakladatelku charitativního spolku Radost Příbramáčkům, kterému věnuje většinu svého volného času. Obě role spojuje neutuchající potřeba pomáhat lidem, která Janu tlačí dál a naplňuje jí tolik potřebnou energií. A právě o tom, jak do jejího života vstoupila charita, je následující rozhovor.

Nedávno jste získala Cenu hejtmanky. Co pro Vás toto ocenění symbolizuje?
Symbolizuje pro mě, že to, co jsem před těmi více jak osmi lety tak nevině spustila, má smysl a že to tak asi vnímá i mnoho lidí kolem mě. Proto si asi dali tu práci s mojí nominací, hlasováním a přáli si, abych vyhrála. Spolek to více zviditelnilo a dostalo do povědomí dalších lidí. To, že jsem tuto krásnou cenu nakonec i získala, byl obrovský bonus za jejich vyslanou energii.

Kdy a jak jste se vůbec rozhodla věnovat charitě?
Začalo to před více jak osmi lety úplně nevinně. Z Facebooku jsem se dozvěděla, že jedna maminka shání výbavičku pro ještě nenarozené miminko své kamarádky. Nabídla jsem se, že udělám sbírku, a že věnované věci od dalších maminek postupně vyzvednu, uschovám u sebe a pak je mamince předám. Tato maminka měla být ubytována v azylovém domě v Sedlčanech. Dodnes nevím, proč mě napadlo si najít kontakt do zařízení a zavolat tam. Pan ředitel mi po telefonu řekl, že tam tuto maminku nemají. O této sbírce také četli na sociálních sítích a že je to podvod. To jsem pak napsala i do komentáře u původního příspěvku té paní. Během pár minut bohužel vyšlo na povrch, že dotyčná maminka opravdu neexistuje. Pomoc chtěla paní pro sebe a měla své důvody, proč si celý příběh vymyslela (i když to nebylo správné a nedocílila toho, co chtěla). Každopádně jsem měla u nás doma v podkroví komplet výbavičku od kočárku, postýlky, plenek, oblečení, dětské kosmetiky a dalších věcí. A teď co s tím? Zavolala jsem tedy zpět panu řediteli, jestli by i přes celou tu situaci neměl o tyto věci zájem a on byl rád. Vše jsem tedy naložila a 29. 4. 2014 poprvé vyjela se sbírkou za maminkami. Pak se vše samo od sebe spustilo a maminky mi začaly psát s nabídkou věnování dalších věcí a já je začala objíždět, svážet, vynášet do podkroví, tam třídit a vozit dál potřebným. Vše jsem vždy fotila a fotky vkládala na Facebook, aby maminky viděly, kde jejich věci pomáhají. Možná i právě tím sdílením příběhů kam věci putují, se vše postupem času stupňovalo, přibývalo dárců a já začala oslovovat i jiná zařízení, kde byla pomoc potřeba a začala jezdit i tam.

Dalším mým osudovým místem, kam jsem začala dojíždět, byl Dětský domov Pepa, kam jsem z počátku vozila věnované oblečení, hračky nebo knížky, pořádala jsem pro děti sbírku Nutelly, jezdila na Mikuláše s nadílkou. Díky lidem ze spolku jsem dětem začala plnit jejich přání, vozila dorty a dárky k narozeninám, a to díky penězům získaným z tradiční Podzimní dražby ve skupině. Dnes jim lidé ze skupiny každé Vánoce plní přání od Ježíška. Děti letos pojedou k moři díky laskavým dárcům, kteří pro ně věnovali 200.000 Kč. S tímto zařízením jsme si vybudovali prakticky rodinný vztah, moc si jejich práce vážím a myslím, že jí plně dokáží docenit pouze ti, kteří vidí pod pokličku.

Pracujete zároveň jako sestřička na chirurgickém oddělení. To Vám nestačilo, že lidem pomáháte tady?
Ano, pracuji na chirurgickém oddělení od roku 2004. Miluji tuto práci a nedokáži si představit, že bych dělala něco jiného. A to, že jsem začala ve volném čase s aktivitami kolem spolku, byla jen souhra náhod. Jsem ráda za to, že tomu tak osud chtěl.

Nevyčítá Vám manžel nebo děti, že na ně máte málo času?
Manžel ani děti mi nic nevyčítají. Tím, že jsou všichni od počátku u všeho, tak jsou na vše zvyklí. Je ale pravda, že s postupem času, a hlavně nárůstem věnovaných věcí jsem si už musela stanovit hranice, kdy musím říci ne. Lidé musí pochopit, že to vše je koníček a nemohu kdykoliv sednout do auta a přijet. Zpočátku bylo dárců v řádech desítek a dneska jich jsou stovky a není v mých silách vše obsáhnout. To už jsem si v hlavě srovnala. Většina lidí to ale pochopí a snaží se najít jinou možnost předání. Těch pár lidí, co to nepochopí a naštvou se, to přejdu a nemám výčitky. Vše kolem spolku dělám ve volném čase jako koníček, kdy jsou kluci ve škole a školce a manžel v práci a neomezuje je to.

Jaké máte se svým spolkem další plány?
Nemám a ani jsem nikdy neměla žádné plány. Jak se bude vše kolem spolku vyvíjet, nechám plynout. Nikdy bych neřekla, že se může spolek dostat až tam, kam se dostal. Přeji si jen, aby vše fungovalo tak, jak má. Abych měla pořád tolik hodných lidí kolem sebe a abych měla pořád v sobě to přesvědčení, že ta energie a čas, který do spolku vkládám, je dobře investovaný.

Jak osobně vnímáte aktuální uprchlickou krizi a situaci na východě?
Válku na Ukrajině vnímám hlavně jako člověk, který má děti, rodinu, rodiče, prarodiče a strach o ně. Nevnímám to nijak politicky, na to nemám dostatečný přehled nebo informace o celé historii, počátku celé té strašné situace a všeho kolem. Je mi líto lidí, kterých se to týká, a nemohou nic ovlivnit. Jako máma, manželka nebo dcera si nedokážu představit jaké to je se zabalit, rozloučit se s rodinou a jít pryč a nevědět co s nimi bude.

A z pohledu spolku vnímám válku a s tím spojené věci (pomoc uprchlíkům) jako obrovskou zkoušku lidí, co v nich je a denně mě přesvědčují, že v nich je více dobra než zla. Pro tyto rodiny skrze mě lidé věnovali vše, co bylo potřeba a o co jsem ve skupině prosila. Takže mohu být spokojená, že lidskost i přes tu masku zla nevymizela.

V příbramské nemocnici pracujete již několik let. Jak se podle Vás nemocnice za tu dobu změnila?
V nemocnici pracuji 18 let a posun vidím obrovský a v mnoha směrech. Nejen ve vybavení nemocnice, ale také v dostupnosti široké škály vyšetření (dříve se např. na CT vyšetření čekalo týdny, dnes se vše provádí takřka hned). Nemocnice získala zaslouženě akreditaci a klade velký důraz na to, aby se dodržovaly správné postupy při vyšetřeních, výkonech, ale i pro nás zaměstnance v běžných činnostech.

Každé povolání je o lidech, přístupu a slušnosti, ale myslím si, že by to mělo být oboustranné.
Nikdy se nezavděčíte všem a lidé budou nespokojení, ale já si myslím, že naše nemocnice drží krok s dobou a troufám si za sebe říci, že jsme v něčem i napřed. Hodně se k nám vrací lidé z různých koutů republiky nebo z velikých nemocnic a těší nás, když nám řeknou, že jsme tady empatičtější a lidštější než jinde (pochopitelně mluvím za své oddělení). Ale mám možnost posoudit možnosti léčby a vyšetření i z druhé strany. Mám tu onkologicky nemocného tatínka, mamka mi ležela na interní JIP a péče tam byla na top úrovni.

Co byste chtěla vzkázat čtenářům a pacientům nemocnice?
Čtenářům, pacientům, ale i kolegům bych chtěla vzkázat, aby nezapomínali na to, že jsme všichni jenom lidé a máme své chyby. Aby se snažili být laskavější a odolnější vůči náporu, který je na ně vyvíjen. Vrátí se jim to. Možná ne hned a ne pokaždé, ale vrátí. Také bych chtěla svým kolegům vzkázat, že si vážím toho, že pracují ve zdravotnictví. Ne nadarmo se říká, že je naše povolání posláním. Naše nemocnice není veliká, ale v mnoha směrech předčila velké nemocnice. Pacientům bych vzkázala, aby byli co nejvíce zdraví a nemuseli jsme se setkávat. Ale to je asi nereálné přání a nás zdravotníků by pak nebylo potřeba.