Tip na výlet: Podivný osud Padrťského potoka. S jeho vodami si pohráli lidé už v 19. století

Než se Padrťský potok vlije do Hořejšího Padrťského rybníku, musí si proklestit cestu lesem až od rozsáhlých mokřadů mezi vrchy Paterák a Praha, zhruba v nadmořské výšce 760 metrů. Vyústění potoka do rybníku je potřeba patřičně vysvětlit. Potok tam totiž už od devadesátých let minulého století přímo nevtéká. Kvůli tehdy narůstajícímu intenzivnímu chovu ryb byl jeho tok sveden do necitlivě udělané obtokové strouhy. Ta odklonila nejen vody Padrťského potoka, ale odvádí vodu z tamních, kdysi rozsáhlých rašelinišť.

Padrťský potok na mapách nehledejte
Vraťme se k samotnému toku. Dnes název Padrťský potok budete asi marně hledat na mapách. Místo něj uvidíte Klabavu. Název říčky Klabava se v našich brdských končinách nepoužíval a na mapách se původně zrodila Klabava až v Rokycanech. To bylo na soutoku „našeho“ Padrťského potoka s Holoubkovským. Až relativně nedávno se název toku pramenícího jižně od Pateráku sjednotil pod názvem Klabava. Zrovna tak se kartografové či vodohospodáři dohodli, kudy že Klabava protéká nebo kudy vtéká/vtékala do Hořejšího Padrťského rybníka. Někdy byl totiž i za Padrťský potok považován tok od jihu protékající pod silnicí č. 19 mezi Rožmitálem a Borovnem. Na mapě najdete tenhle potůček rodící se pod loukou u silnice. Potom jeho vody zamíří na sever, překlenou Teslínskou alej a pomalu prokličkují mezi stromy do malé nádržky už v pobřežních rákosinách a porostech Hořejšího Padrťského rybníku.

Zdroj vody pro Záběhlou i vojáky
Prameniště Padrťského potoka je rozsáhlé a zasahuje do mokřadů v polesí kdysi zvaném Kuníková pod bývalou hájovnou Na Rovinách. Tato silně podmáčená lokalita, kde byly ještě nedávno zbytky vodárenských staveb v podobě studny a vodojemu, byla významným zdrojem vody pro Přední Záběhlou. Později i pro vojenskou posádku pod vrchem Praha.

Vodárna byla vystavěna po II. světové válce a zásobovala vodou do vzdálenosti 1,5 kilometru Přední Záběhlou. Spádový vodovod si od zdroje vody v Kuníkové v roce 1949 obyvatelé sami vybudovali a připojili ke svým domovům. Po vystěhování po roce 1952 vzal vodovod za své a už ho nikdo nepotřeboval. Plánované připojení Zadní Záběhlé se tak obyvatelé už nedočkali. Ti movitější měli tehdy svoje studny s ručními dvoupístovými pumpami. Ostatní chodili pro vodu s vědry "Do Olší", kde byla studánka.

Stavby v prameništi zůstaly, ale pochopitelně se na nich podepsal zub času. Po kůrovcové kalamitě v letech 2019 a následující roky jsou prameniště a obrovské plochy povodí Klabavy bohužel odlesněné a vodárna zničená těžbou. Paseky už ale aspoň krásně zarůstají.

Vodní příkop existoval již v době Gangloffových studií
Když je řeč o prameništi, nelze vynechat zmínku o zajímavé vodní stavbě – Gangloffově náhonu. Pod prameništěm byl odkloněn vodní tok na druhou stranu. Důvod byl prostý. Voda byla tehdy důležitým zdrojem energie pro hamry a pily. Gangloffův náhon tak nasměroval vodu opačně. Místo aby všechna tekla do polesí Studánky a dále do Hořejšího Padrťského rybníka, přetnul úbočí Červeného vrchu a v tříkilometrovém úseku nakonec voda vtéká do obce Buková.

Kanál není vyzděný, ale byl původně zpevněný výdřevou. Odkloněný původní tok Klabavy do náhonu, kde se voda rozděluje, vypadá po tolika letech spíše než dílo člověka jako pouhopouhá hříčka přírody. Než voda dosáhne terénního zlomu pod Červeným vrchem, pozorovatel má v jednom místě pocit, že vodoteč je v rovině nebo dokonce teče do kopce. Stavba náhonu se mylně přičítá lesmistrovi Karlu Gangloffovi. Ale ono je to poněkud jinak. Upozornil mě na to historik Rudolf Šimek, jenž se osobě lesníka Karla Gangloffa věnuje a s kolektivem vydal knihu Karel Gangloff Lesní Archimedes. Historik vyvrací zažitý omyl, že Gangloffův náhon je dílem Gangloffa. "Není tomu tak, náhon vznikl již ve 20. letech 19. století," zmínil se Rudolf Šimek.

Autorství Gangloffovi mylně přiřkl Pinc
V knize se mimo jiného dočteme: "Vodní dílo se nám se jménem Karla Gangloffa v pramenech nepodařilo spojit. Naopak se zdá, že se o jeho práci vůbec nejedná. V SOkA (Státního okresního archivu) v Rokycanech se totiž dochovalo několik listin, které odkazují na soudní spor, jenž se táhl od roku 1825 až do roku 1831. V listině z 9. října 1825 píše lesmistr Čech ze Zbirohu plzeňskému magistrátu a stěžuje si na postup prácheňského okresního úřadu. Z listiny vyplývá, že Zbiroh a všechna okolní panství zažalovaly rožmitálskou vrchnost ve věci vyhloubení příkopu a odvedení vod vedoucích k Padrťským rybníkům a tím vzniklé následné škody c. k. Hutním závodům, hutím z Rokycan a Plzně a všem mlýnům na vodním toku z Padrtí až do Plzně. Vodní příkop tedy existoval již v době Gangloffových pražských studií.

První, kdo autorství vodního díla přiřkl Gangloffovi, byl Jan Pinc (1940, s. 47), když ve svém článku napsal: „Vlastním nivelačním strojem zniveloval terén ze Záběhlé na Bukovou, aby mohl důmyslně svésti potřebnou vodu pro arcibiskupské podniky „proti vrchu“. Původní spád vody byl opačný, směrem na Padrť.“ Tuto informaci mohl mít od některého z pamětníků, které vyjmenovává v poznámkovém aparátu svého článku. Gangloff při působení na rožmitálském panství mezi lety 1864–1879 mohl toto vodní dílo, jež sloužilo již téměř čtyřicet let, obnovit nebo nějak vylepšit. S tím může také souviset i první zakreslení v mapách, které se podařilo dohledat. Na mapě III. vojenského mapování na mapovém listu 4151_2 z roku 1879 je zakreslen jiný průběh náhonu, než kudy vede dnes. Gangloff se mohl angažovat při vylepšení nebo úpravě náhonu především proto, že by tím získal více vody pro svou šindelku na Obžeře."

S vodou a jejím nasměrováním si v následujícím století ještě jednou pohrál člověk. O tom si ale povíme příště, když si představíme krajinu kolem rybníků.