Stavba vodní nádrže Orlík ukončila nadobro existenci několika vesnicím

Orlická přehrada byla ve své době největší stavbou Československa. Nejenže ovlivnila život mnoha lidem, ale nenávratně změnila i okolní krajinu. Vzala střechu nad hlavou a zároveň byla po dobu sedmi let pracovní jistotou v poměrně chudém kraji. Vše trvalo do roku 1961, ve kterém byla dokončena a plánované vesnice zatopeny.

O výstavbě přehrady se spekulovalo již od začátku 20. století. Tamní lidé se neustále doslýchali nové a nové informace, ale konečný verdikt pořád nikde. Zásadní změna přišla po skončení druhé světové války, kdy se začalo jednat o výkupu usedlostí a pozemků podél Vltavy. V ten moment bylo všem jasné, že ke stavbě nevyhnutelně dojde.

Byla to velmi citlivá věc, ve které jednaly pověřené úřady s místními obyvateli o výkupu jejich pozemků a stavení. Obyvatelé, žijící v postižených oblastech, neměli nikterak trpět. Mělo se vyhovět všem stranám, ale v cestě stál nedostatek financí. Bylo zcela vyloučeno všem ze zaplavených vesnic postavit nový dům.

Plánů na řešení problémů spojené s výkupem nemovitostí na Orlíku bylo hned několik. V žádném se však neplánovalo stavět náhradní obydlí. Za vyvlastněné domy a pozemky se poskytovala pouze peněžní náhrada. Nový domek byl postaven jen ve výjimečných případech, a to tehdy, když se jednalo o větší politický či veřejný zájem. Jenže lidí, kteří přišli o střechu nad hlavou – ať už vlastní nebo pronajatou – bylo opravdu tolik, že byla potřeba postavit alespoň nějaké byty.

V roce 1952 se také uvažovalo o postavení obrovského sídliště v Milešově, kde by společně bydleli lidé ze zatopených oblastí i dělnici z přehrady.

Další navrhované řešení bylo přestěhovat některé obyvatele do pohraničí, protože po válce zůstalo neosídlené. Tento návrh byl velmi rychle smeten ze stolu, poněvadž při budování vodní nádrže bylo zapotřebí hodně pracovní síly.

Nakonec si lidé vybírali mezi tím, zda půjdou do nového bytu v okolních vesnicích, nechají si vyplatit odškodnění či postavit svépomocí jiný domek. Rozhodnutí zůstalo čistě na nich. Spousta se však rozmýšlela na základě příbuzenských vztahů či pracovních příležitostí. Například zemědělci putovali do obcí Bohostice, Smolotely, Pečice a Zbenice. Zaměstnanci pracující v dolech se stěhovali na sídliště do Příbrami a kameníci do obce Kozárovice nebo okolí.

Řada lidí na nic nečekala a začala hledat volné domy v okolních vesnicích, které si pořizovali za odškodnění. Není se čemu divit, že na opozdilce a váhavce se nedostalo. Mnozí obyvatelé zprvu odmítali i nabízené náhradní byty, kdy na závěr neměli kde bydlet.

Stěhování usedlíků začalo průběžně. Někteří odcházeli ihned, jiní zůstávali do poslední chvíle ve svém domě.

Všechny domy prošly znaleckými posudky, kdy posléze byla stanovena výkupní cena, která zřídka přesáhla částku 50 000 Kčs. Pokud odškodnění nestačilo na nákup nového domu, tak si majitelé zatopených usedlostí mohli požádat odbor výstavby o zvýšení finančních prostředků.

Objevovaly se stížnosti na výkup nemovitostí, lidé psali dopisy vládě i prezidentovi.

Nebylo jim to nic platné, protože pokud nedošlo k vzájemné dohodě mezi úřadem a majitelem, hrozilo jim vyvlastnění nemovitosti. Není však známo, že by na Orlíku k něčemu takovému došlo. V mnoha případech bylo vyvlastnění využíváno jen jako výhružka pro urychlení stěhování a vzájemné dohody.