Naslouchám světu, říká o zdroji své inspirace Jirka Řehulka

Čemu se momentálně věnujete?
Aktuálně pilně sestavuji program písní na příbramský Huntík. Dostávám možnost si na Huntíku zahrát pravidelně, tak se snažím, aby mé vystoupení bylo vždy trochu jiné. Abych nenudil. Letos mi přislíbil doprovod můj dobrý známý muzikant, učitel a komponista Petr Kafka. Bude mě doprovázet na akordeon.

Vystupujete sólově, ale i s kapelou Malý beat. Co z toho je Vám bližší?
Příležitost hrát své písně takříkajíc folkrockově s Malým beatem mi v jedno období přišlo jako důležitější směr mého muzicírování. Vždyť já prožil dospívání na konci osmdesátých let, kdy hardrock a heavy metal válcovaly svět a ani mě to neminulo. Mít vedle sebe alespoň basovou kytaru a za sebou bicí bylo něco, co mé beatové srdce příjemně rozechvívalo.

Říkáte "v jedno období". Dnes to vidíte jinak?
Když jsem doma cvičil jen tak s kytarou, uvědomoval jsem si, v jaké osobní intimitě mé písně vznikají. Že se mi to tak líbí možná o trochu víc. Malý beat je teď pozastaven. Sejít se na zkoušky a domlouvat hraní kladlo příliš velké časově nároky na to, aby to mělo také ekonomický smysl. Pomohlo mi to si uvědomit, že mám mnoho písní z let nazpátek, které neměly až tak často příležitost zaznít. A to je má příští cesta – kytara s občasným doprovodem a dát těm písním prostor.

Představuji si to tak, že jste otevřel zaprášený notes a našel dávno zapomenuté záznamy. Jak dlouho vlastně už píšete písničky?
Je to tak. Mám doma soubor sepsaných textů, který když otevřu, říkám si: „Hele, jakou já napsal vlastně docela dobrou písničku! Proč ji nehraju?" Píšu písně už bezmála třicet let, a i když některé hraji pravidelně celá ta léta, tak jsou písně, které tu příležitost nedostaly. To bych chtěl napravit.

Kde pro své písně hledáte inspiraci?
Naslouchám světu, pozoruji, ptám se, a taky ten život sám žiju. A to vlastně stačí. V životě se toho děje tolik, že opravdu stačí jen vnímat a psát. Je pravdou, že inspirativnější bývají spíše tíživější okamžiky života. Jak někdy s nadsázkou říkám, "z dlouhodobého pocitu štěstí ještě nikdo nic dobrýho nenapsal". Radost je prostě radost, kdežto smutek má více poloh. Na druhou stranu se snažím, aby bylo z mých písní znát, že si nestěžuju, ale jen konstatuji skutečnost života a je naděje, že bude zase dobře.

Naději na dobrý konec všichni potřebujeme, proto máme tak rádi pohádky. Pro jednu filmovou pohádku jste složil písničku Sněžný drak. Jak vznikla?
To je vlastně docela zajímavý příběh. Dělal jsem v té době zednické a obkladačské práce. Zrovna jsem jedné paní lepil doma kachličky a bavili jsme se při práci o tom, že ona píše scénáře a já zase písničky. Najednou povídá: ,,Heleďte pane Řehulka, můj bratr teď točí vánoční pohádku pro Českou televizi. Oni tam taky budou potřebovat nějakou tu písničku, já mu zavolám..." Netušil jsem, že bratr té paní je režisér Eugen Sokolovský. Přiblížil mi, o čem ta pohádka má být. Po práci jsem jel rovnou domů a hned napsal písničku Potůček života. Dodnes ji rád hraji.

Potůček života je krásná písnička, ale nakonec v pohádce zazněla jiná...
Ano. Bylo mi řečeno, že je pěkná, ale potřebovali, aby byla více tematická. Pohádka se měla jmenovat Sněžný drak, který se měl objevit i v textu. Tak vznikla nakonec stejnojmenná písnička. Její osud je ale ještě trošku složitější. Původně jsem ji psal jako zakázku pro Českou televizi a nazpívala ji Ilona Csáková. Filmařům se ale nakonec víc líbila moje verze, a tak se ji produkce rozhodla použít k závěrečným titulkům.

Tím vaše práce pro děti neskončila. Před pár lety jste natočil s dětmi z Rosovic vánoční klip. Co vás motivovalo?
Mám vánoční atmosféru velmi rád. Dodnes se vždy těším na den, kdy zasedneme ke štědrovečernímu stolu a než dojde na dárky, zazpíváme si koledy. Natočit s dětmi z rosovické školy vánoční videoklip jsem chtěl dlouho. Přál jsem si, aby měly vzpomínku na své dětské roky a aby bylo vidět, že se i v takzvaných malotřídkách na vesnických školách něco děje. Že chodit do školy na vesnici není žádná újma na vzdělání.

Ve vašem repertoáru jsou i songy jemně glosující veřejné dění. Jsou pojaté tak trochu jako groteska života?
No je to tak, protože co se týká například politické scény, jedná se z mého pohledu opravdu o pitoreskní hru pozérů, které realita života příliš nevzrušuje. Snažím se lidem spíše ukázat, aby to až příliš neprožívali. Sám za nejdůležitější politiku považuji tu sousedskou – kontaktní. Jestli sousedovi přes plot podáte kus koláče, když jste v neděli pekli. Nebo si pomůžete, když je třeba. To pak utváří obraz společnosti spolehlivěji než mnoho řečí a zákonů. Ale psát o tom písničky je třeba, aby se lidi pobavili a třeba taky zamysleli.