„Mise v Keni mi možná změní celý život.“ Lékařka pomáhala v podmínkách, které si tu nedovedeme představit

ROZHOVOR

14. dubna 2025 (07:00)

„Mise v Keni mi možná změní celý život.“ Lékařka pomáhala v podmínkách, které si tu nedovedeme představit

foto: archiv Alexandry Gvozdevy

MUDr. Alexandra Gvozdeva pracuje na gynekologicko porodnickém oddělení příbramské nemocnice.

MUDr. Alexandra Gvozdeva, gynekoložka z Oblastní nemocnice Příbram, strávila měsíc na misi v Keni. V tamní nemocnici pomáhala nejen u porodů, ale i jako lékařka pro stovky pacientů. V rozhovoru popisuje, co všechno se naučila, jak improvizovala bez základního vybavení, ale i to, jak moc ji místní lidé zasáhli – včetně miminka, které po ní rodiče pojmenovali.

Jak byste jednou větou shrnula, co jste na misi zažila?
Byl to zážitek, který může změnit celý můj život. Ještě to všechno zpracovávám. Myslím, že jsem tu zemi i tamní realitu zažila způsobem, který není možný v rámci klasického turismu. Fascinovalo mě, jak jsou tamní lidé schopni z mála udělat tolik, jak jsou otevření a veselí, jak i v podmínkách chudoby si dokaží vážit toho, co mají. Samozřejmě jsem tam jela pomáhat, ale naučila jsem se spoustu věcí i já – hlavně všímavosti při vyšetření pacientů bez špičkových pomocných metod a taky práci v multikulturním týmu.

Když říkáte, že vám mise může změnit život – myslíte to spíš lidsky, nebo profesně?
Obojí. Říká se, že na misi může člověk získat „závislost“, protože vidí, jak moc tam jeho práce dává smysl. Já se tam často setkávala s akutními případy, které už v Česku prakticky nevidíme, například se závažnou těhotenskou preeklampsií nebo s pacienty v terminálním stádiu AIDS. Začínám přemýšlet o trochu jiném směru v rámci medicíny, než jsem původně plánovala.

V jakých podmínkách jste pracovala?
Nemocnice, kde jsem působila, byla na tamní poměry celkem dobře vybavená, sponzoruje ji ADRA. Ale oproti našim podmínkám je to samozřejmě úplně jiný svět. Například akutní císařský řez – zatímco u nás je miminko venku do deseti minut od indikace operace, tam to může trvat i dvě hodiny. Musel přijet chirurg z jiného města, někdy ani nemohl dorazit kvůli rozbláceným cestám. Jednou jsme museli rodičku převážet sanitkou na císařský řez do jiné nemocnice. Chybělo mnoho laboratorních metod, například vyšetření krevního obrazu bylo velmi nákladné; za celou dobu jsme si ho dovolili odebrat jen asi třem pacientům. Všechno bylo o improvizaci a rozhodování pod tlakem.

foto: archiv Alexandry Gvozdevy

Máte přehled, kolik pacientů jste za tu dobu ošetřila?
Odbavila jsem 15 porodů, z toho jeden předčasný – tam bohužel miminko zemřelo. Kvůli nedostatku lékařů v Keni platí předpoklad, že vystudovaný doktor, nehledě na specializaci, musí umět léčit všechno, proto jsem mimo porodnici působila i jako všeobecná lékařka. Volali mě prakticky ke všemu – akutní úrazy, infekce, převazy, ambulantní případy. Odhadem šlo o stovky pacientů, o kterých se náš tým za tu dobu postaral.

Jak jste zvládla jazykovou bariéru?
Místní personál uměl dobře anglicky, stejně tak většina mladších nebo vzdělanějších pacientů. Postupně jsem si osvojila i základy svahilštiny a místního kmenového jazyka Kisii. Ke konci mise už jsem zvládala základní vyšetření v jazyce pacienta, když bylo neporozumění, tak vždy přeložil místní kolega.

Byl nějaký případ, který vám utkvěl v paměti?
Těch bylo víc. Ale silně si pamatuji poslední porod před mým odjezdem. Šlo o maminku, kterou jsem už předtím vyšetřovala v prenatální poradně; ukazovala jsem jí miminko i na ultrazvuku, což je v místních podmínkách velká vzácnost. Porod jsme nakonec museli vyvolát, narodila se krásná holčička. Druhý den jsem se dozvěděla, že ji maminka pojmenovala po mně: Sasha Kerubo. To bylo nejkrásnější poděkování, jaké jsem kdy za svou práci dostala.

Jaký byl pro vás největší šok ve srovnání s českým zdravotnictvím?
Těch rozdílů je nespočet, ale například statistika dětské úmrtnosti po porodu – v Keni je zhruba 30krát vyšší než u nás. U nás díky prenatální péči a špičkové neonatologii je smrt novorozence vzácná; tam jsem to zažila dvakrát během jednoho měsíce. Je to téměř šok, jak kvalitní a dostupné zdravotnictví v Česku máme, což vůbec není samozřejmostí ve zbytku světa.

Setkala jste se s případy, které jste jako gynekoložka nikdy předtím neřešila?
Ano, například těžké otravy. Místní lidi si sami vyrábějí takzvanou čangu – náhražku alkoholu, ale používají k tomu různé toxické látky, třeba i tekutiny z akumulátorů. Už 200 ml může být smrtelných; není žádný protijed. Kromě toho jsem se předtím nikdy v praxi nesetkávala s pacienty s tuberkulózou nebo HIV. V Česku jsou tato onemocnění skoro potlačená, v Keni se naopak jedná o dvě nejčastější příčiny úmrtí. Dalšími častými případy které spadají úplně mimo můj obor byly řezné rány od mačety nebo závažné úrazy na motorkách – po deštích jsou tam cesty extrémně nebezpečné. Naštěstí každý gynekolog umí dobře šít, což se velmi hodilo při takových úrazech.

Měla jste vůbec nějaký volný čas?
Snažili jsme se po práci trochu vypnout, aby na nás ty těžké případy tolik nedoléhaly. Večer jsme chodili na procházky po vesnici, v neděli nás místní zvali do kostela. Jednou jsme jeli do většího města Kisumu pro pitnou vodu a docházející léky. Tam jsme dokonce přespali a na chvíli si odpočinuli v místní rybářské vesnici na břehu Viktorina jezera.