Jsem jako voda v řece, plynu a přijímám život takový, jaký je, říká Axel Rodriguez

Z Mexika do Příbrami je to pořádný kus cesty. Odkud přesně pocházíš?
Jsem z Monterrey, které se nachází v severovýchodní části Mexika, ve státě Nuevo León. Je to město s více než 5 miliony obyvatel, takže o fous větší než Příbram (směje se).

Z jak velké rodiny pocházíš a jak ses vůbec dostal k volejbalu?
Mám rodiče a staršího bráchu, který je už ženatý a má tři děti. Volejbal nebyla moje první volba. Nejdřív jsem hrál americký fotbal, ale pak jsem si poranil koleno a raději jsem toho nechal. S volejbalem jsem začínal asi ve 12 letech, ale přiznám se, že zkraje mě moc nebavil. Nejdřív jsem chodil hrát s mamkou a jejími přáteli, pak jsem začal hrát za Monterrey. Později jsem se dostal do výběru našeho státu Nuevo León a nakonec do národního týmu Mexika.

Přiznám se, že Mexiko nemám zrovna spojené s volejbalem. Jak populární je u vás volejbal a na jaké úrovni se hraje?
Máš pravdu, v Mexiku je s odstupem nejpopulárnější fotbal, pak box a baseball. Volejbal se u nás hraje víceméně jen ve velkých městech, kde je spousta klubů pro děti. Mužská volejbalová liga je taková poloamatérská soutěž, které se účastní 9 týmů a není zde příliš prostoru se rozvíjet.

Byl si velký talent hned od začátku?
Ne, to nebyl. Posledních osm let jsem ale na sobě tvrdě pracoval, přidával si tréninky, a to je důvod, proč teď můžu být tady.

Angažmá v Příbrami je tvojí první zahraniční štací?
Ne, předtím jsem hrál 2 roky za španělský klub Pamesa Teruel Voleibol, takže toto je již má třetí sezona v zahraničí.

Můžeš porovnat úroveň volejbalu v Česku versus Španělsko a Mexiko?
Mexiko se volejbalově nemůže s Evropou vůbec srovnávat, volejbal je tu na vysoké úrovni. Když bych porovnal českou extraligu a španělskou ligu, řekl bych, že česká je náročnější, protože všechny týmy mají svou úroveň a každý může porazit každého. To ve Španělsku jsou opravdu dobré 2-3 týmy a zbytek je slabší.

Překvapilo tě něco v české extralize a jak hodnotíš úroveň svých výkonů?
Hráči jsou zde velmi technicky i fyzicky zdatní a jsem překvapen, jak jsou všichni vysocí. Co se mě samotného týče, myslím, že si vedu celkem dobře, ale vždycky je samozřejmě prostor pro zlepšení.

Bylo pro tebe složité adaptovat se na české prostředí, nový tým a odlišné pojetí volejbalu?
Začátky byly opravdu těžké, zejména kvůli jazyku, který je pro mě velmi komplikovaný. Rozumím jen jednoduchým výrazům, jinak se nechytám. Příbram je velmi klidné město, rychle jsem se zorientoval. S mými spoluhráči jsme si taky myslím celkem sedli, ať už to je Dusan (Bonacic), Dáda (Daniel Rosenbaum) nebo Lukas (Tóth) a posledních pár měsíců už se cítím opravdu v pohodě.

Máš prostor občas zajít i za zábavou?
Ano, párkrát jsme byli s Dusanem a Yannickem (Goralikem) v Praze, občas zajdeme s klukama tady do nedaleké hospody. Na silvestra jsem byl v Českých Budějovicích s rodinou Lukase Tótha a Adamem (Vítamvás). Čas od času je důležité takhle někam vyrazit a odpočinout si od volejbalu.

Jak hodnotíš českou kuchyni a naše pivo?
Velmi zajímavá a hodně odlišná od mexické kuchyně. České pivo je ale naprosto úžasné, rychle jsem si ho zamiloval.

A jak vidíš svou další volejbalovou budoucnost? Máš nějakou vysněnou zemi, kde bys chtěl hrát?
Těžko předjímat, třeba budu hrát i příští rok v české extralize, akorát ještě nevím za jaký tým. Možná zůstanu zde, možná půjdu do nějakého lepšího týmu, vše se teprve uvidí. Důležité je, abych šel postupně krok za krokem. V principu se ničemu nebráním, nemám ani žádný vysněný tým nebo ligu, ve které bych chtěl hrát.

Stýská se ti po Mexiku a po tvé rodině?
Když jsem poprvé opustil Mexiko před třemi lety, bylo to těžké. Teď už se ale cítím komfortně a šťastný, nijak nestrádám. Moje rodina za mnou možná přiletí na konci sezony. Jsem jako voda v řece - plynu, přizpůsobuji se novému prostředí a přijímám život takový, jaký je.