Za nadávky šelma a kluk se v minulosti šlo až k soudu, říká vedoucí příbramského archivu

Věra Smolová má na svém publikačním kontě již asi osm knih, z nichž se většina věnuje historii Příbrami a jejího okolí. Na konci tohoto roku jí vyjde další kniha vycházející z místních událostí 17. a 18. století, na které pracovala jedenáct let. S námětem a okolnostmi vzniku novinky Mlynář Martin Fiala jinak Kocour a paralelami naší současné situace a dějinných krizí nás autorka seznámila podrobněji.

Do jaké doby a k jakému příběhu čtenáře nová kniha zavede?
Kniha začíná na konci třicetileté války. Hlavní hrdina – mlynář Martin Fiala jinak Kocour – se narodil v říjnu 1652 ve mlýně, kde je dosud mlýniště a nádržka, které se dnes říká U Hamru a nachází se mezi Bohutínem a současným Vysokopeckým rybníkem. Zemřel v roce 1722, takže zažil hodně důležitých událostí. Byl to svobodný a na zdejší poměry celkem zajištěný člověk, jehož mlýn patřil k městu Příbrami. A poněvadž byl hrdý, poněkud vzteklý a trucovitý, zachovala se o něm spousta zpráv. Byl skoro u všeho, co se v barokní Příbrami dělo. Proto nám může on sám vyprávět o brdských lesích, mlynářích od Bohutína až k Trhovým Dušníkům a jejich potížích s hrozným suchem a nedostatkem vody pro vodní kola, o svých sousedech z Příbrami, o železné rudě, vysoké peci a hamrech, o stříbrných dolech a havířích, o Svaté Hoře a také o tom, jak přežít dvě strašné morové epidemie.

Proč jste se rozhodla věnovat tomuto tématu a čím vás osobně nejvíce zaujalo?
Pokračuji v tématu, které jsem pro období do konce třicetileté války zpracovala již v roce 2014 v knize Mlýny a lidé města Příbramě hor stříbrných. Barokní doba nás dosud velmi ovlivňuje. Zároveň se o ní traduje plno klišé, která bych ráda uvedla na pravou míru. Lidé mají pořád stejné ctnosti, neřesti a emoce, ale dnes se máme mnohem lépe než tenkrát oni. Byla bych ráda, kdybychom si to i díky této knize uvědomili, vážili si toho a zbytečně si nestěžovali.

Z jakých pramenů jste při práci čerpala?
Díky tomu, že Příbram byla královským horním městem a nacházela se tu Svatá Hora, kterou chtěl alespoň jednou v životě navštívit každý urozený i neurozený Čech, mohu se opřít nejen o prameny z našeho okresního archivu, ale i ze Státního oblastního archivu v Praze a v Třeboni, z Národního archivu v Praze a z Archivu Národního muzea v Praze.

Jak dlouho jste na knize pracovala?
Začala jsem asi před jedenácti lety, jde to velmi pomalu. Nechci si nic vymýšlet, proč taky, když život píše tak zajímavé příběhy. Často se i pobavím – třeba z dnešního pohledu komickými nadávkami jako „šelma a tlustej kluk primátor a hormistr Pusch, kterého musíme všichni poslouchat“. Nám už to nepřijde, ale třeba výrazy šelma a kluk byly tehdy urážkami, za které se žalovalo u soudu. Od letošního jara odpadla vzhledem ke koronaviru spousta akcí – výstavy, přednášky, vlastivědné vycházky a podobně. Po lidech a povídání s nimi se mi stýská, tak jsem se ve volných chvílích pustila intenzivně do této práce. Už si taky vzhledem ke koronaviru umím představit, jak se lidé před 300 lety cítili, když náhlá smrt často přicházela z plného zdraví i v běžném životě, natož za morových epidemií v letech 1680 až 1681 a 1713 až 1714.

Museli tehdy dodržovat epidemiologická opatření?
Za moru dodržovali podobná nařízení jako my – čtyřtýdenní karanténu, omezení úřadování a společenských akcí (například bohoslužby se konaly brzy ráno, aby na ně skoro nikdo nechodil) a zákaz cestování. Možná byli ale smířenější se svým osudem, když každou svou úvahu o tom, co bude, končili odevzdaným „pokud nás Pán Bůh ráčí při dobrém zdraví zachovat“. V to doufám i já…, aby kniha mohla vyjít co nejdříve a snad potěšit co nejvíc laskavých čtenářů.