Úspěšná fotografka vyměnila New York za Rožmitál. Podílí se na záchraně zámku

Dvacet let žila v USA. Ve Státech začala fotografka Eva Heyd znovu věřit ve smysluplnost svého tvůrčího nasazení. Nejraději fotí tajemství. Má ráda situace a věci, které nejsou jednoznačné, je o nich potřeba přemýšlet, hledat jejich možnosti a uvědomit si, že vše je relativní. New York nakonec vyměnila za Rožmitál pod Třemšínem. Svou tvůrčí dráhu neopustila, navíc se významně podílí na oživení místního zámku.

Povídali jsme si s ní nejen o zámku, ale také o knize, kterou vydala, a o tom, jak se jí žije v domku pod Brdy.

Jaké byly Vaše první roky v New Yorku?
Vlastně na to období vzpomínám dnes moc ráda. I když jsem to měla v osobním životě hodně složité - zuřivě jsem bojovala o to, abych mohla za sebou přivézt svou desetiletou dceru. Přesto jsem zažívala intezivní pocit svobody v nové společnosti, která byla velmi vstřícná emigrantům, a také jsem znovu začala věřit ve smysluplnost svého pracovního a tvůrčího snažení, který jsem před tím v Čechách totálně postrádala.

Brzy jsem začala pracovat jako fotografka - nebylo to rozhodně jednoduché, protože v New Yorku byla obrovská konkurence a úroveň mnohem profesionálnější, než jsme byli zvyklí z komunismu. Svým způsobem to bylo, jako když neplavec skočí do bazénu - buď začnete plavat, nebo se utopíte. Dodnes jsem na ta svoje první tempa docela hrdá.

Nakonec jste vyměnila New York za Rožmitál. Co Vás vedlo ke změně?
Rozhodla jsem se pro návrat z celé řady osobních důvodů - většina mé rodiny tehdy byla v Čechách, včetně mé osmdesátileté maminky. Vzala jsem s sebou svého sedmnáctiletého amerického syna, který to chtěl zkusit, a opakoval tak celý proces adaptace v nové zemi, kterým jsem prošla kdysi já. Oba dnes věříme, že je to mimořádně užitečná zkušenost.

Proč zrovna Rožmitál pod Třemšínem?
Hledala jsem dům do hodiny od Prahy a našla jej v Rožmitále. Vypadalo to zpočátku jako náhoda, ale asi to tak mělo být.

Narodila jste se v Praze. Zasteskne se Vám někdy po velkoměstě?
Když jsem byla mladá, neuměla jsem si představit, že bych bydlela na malém městě.
V New Yorku se to změnilo - toto velkoměsto je tak intenzivní, že si od něj toužíte na chvíli odpočinout. Tak jsme tehdy postavili letní dům na venkově v Pensylvánii. Spojení s přírodou tu bylo mimořádně uklidňující a zároveň velmi inspirativní. Hledala jsem to možná podvědomě pak i tady a rozhodně nelituji. Malé město má v této době nesmírné výhody, všechno zde funguje mnohem jednodušeji. A v neposlední řadě se znáte se svými sousedy a jste jeden člověk z celé komunity, nikoliv anonymní jedinec uprostřed davu.

Bydlíte v domě z roku 1930. Máte chvilky, kdy byste měnila za pohodlí městského bytu?
Určitě ne. I v New Yorku jsem bydlela v domě z roku 1930. A v Praze mám byt z roku 1930 - zkrátka je to mé oblíbené architektonické období. Ale dům a prostor, který nabízí, stojí za trochu námahy. Užívám si i to, že si každý den zatopím v kamnech, o zahradě ani nemluvě.

Napsala jste knížku o pejscích vyrůstajících v Americe, která vychází z pravdivé události. Co se tedy stalo?
Narodilo se nám 11 štěnátek. Teda narodily se naší fence Džejce, která byla krásná veliká airedale teriérka. Byli jsme coby psí chovatelé totální amatéři, a tak jsme to prožívali na hodně osobní úrovni. Ono také mít uprostřed New Yorku takovou velkou psí smečku není nic jednoduchého. Ale velká legrace to určitě byla! Nikdo z nás na to nikdy nezapomněl. Štěnátka jsem celou dobu fotila a pak z toho udělala knížku pro děti. Psí lidé si ale umí takovou pohromu dobře představit, a tak je knížka oblíbená i u dospělých.

Působíte ve společnosti Czech National Trust. Co je jejím posláním?
Cílem Trustu je zachování našeho kulturního dědictví pro příští generace. Sem patří například rožmitálský zámek, ale také jsme třeba teď zrekonstruovali meteorologický sloupek v Praze 6 (jako zajímavý zapomenutý fenomen přelomu 19.a 20. století) a vybavili jej replikami meteorologických přístrojů.

Také pečujeme o nehmotné kulturní dědictví. Příkladem je projekt Lístek do Nového světa, jehož jsem kurátorkou. Řada výstav, promítání, koncertů a přednášek připomíná 16 našich významných umělců, kteří byli nuceni odejít na počátku 2. světové války do USA, a tam pak významně ovlivnili kulturní scénu. Projekt jsme představili minulý rok v Praze a nyní poputuje příští podzim do New Yorku a pak do Washingtonu.

Za aktivity na oživení zámku Rožmitál jste byla nominována na Cenu hejtmanky Středočeského kraje. Co všechno máte na zámku „na svědomí“?
Události, které se v posledních dvou letech odehrály na zámku, jsou výsledkem snažení velké skupiny lidí a zájmu celého Rožmitálu, protože si myslím, že téměř všichni obyvatelé byli z předcházející situace, kdy se objekt sedmnáct let jen rozpadal, velmi nešťastní. Díky otevřenému dopisu společnosti Trinity, který podepsalo skoro 4000 lidí, se mnou začali majitelé jednat. Myslím, že bylo důležité, že jsem si dokázala získat jejich důvěru a nyní jsem s nimi pravidelně ve spojení. Od tohoto počátku se snažím získávat na podporu rehabilitace objektu pomoc města, různých organizací a sponzorů, škol, podílím se brigádách, na přípravě programu, zkrátka na všem, kde mohu pomoci. Ale nemohla bych to dělat bez skupiny lidí, kteří za tím stojí, bez spolku Rožmitálský zámek.

Máte nějaké své přání, co se týče zámku?
Zámek je na prodej - moje velké přání je, aby kupec byl někdo, pro koho to bude srdcová záležitost a kdo jej ponechá alespoň částečně otevřený veřejnosti, především obyvatelům města.

Co považujete za svůj největší životní úspěch, za který byste sama sebe ocenila?
Své dvě děti, které jsem obě vychovala více méně sama.

Blíží se čas Vánoc. Udržujete ještě dnes nějaké americké vánoční zvyky?
Můj syn věřil na Santu, ale ten k nám v New Yorku chodil už na Štědrý večer. Teď nám Santa splývá s Ježíškem a neřešíme osobu. Jediné, co máme ještě jinak, je, že koncem listopadu slavíme Díkuvzdání, což je příležitost si zopakovat všechny trochu jiné americké dobrůtky.

Co byste našim čtenářům k Vánocům a do Nového roku popřála?
Hodně spokojenosti s tím, co máme, protože opravdu se většinou máme velmi dobře.
Hodně empatie s těmi, co na tom tak nejsou. Hodně odhodlání a moudrosti, abychom se dokázali navzájem domluvit a změnit to, co je opravdu důležité.

A jaké je Vaše osobní přání?
Aktivně pracovat pokud možno co nejdéle s pocitem, že to, co dělám, není úplně zbytečné.