Töpfer: Ukončil jsem svou hereckou kariéru, v divadle dohrávám poslední titul a už nic nezkouším

V rozhovoru, který vznikl díky projektu D-klubu a Kavárny U Nulté hodiny v příbramském divadle, poskytl našemu portálu jedinečný pohled na jeho dlouholetou kariéru a podělil se i o detaily ze svého profesního a osobního života.

Když nepracujete, čemu se nejraději věnujete? Máte nějaký koníček, o kterém by možná naši čtenáři ještě nevěděli?
Zmínil jsem už mnohokrát, že rád rybařím. Co by vás ale možná překvapilo, je, že jsem se osobně setkal s panem Janem Werichem. Dokonce jsem s ním dělal rozhovor. Mezi střední a vysokou školou jsem krátce pracoval jako novinář v Československém rozhlase a měl jsem tu čest dělat rozhovor s panem Werichem. Řekl mi krásné staré přísloví: Čas strávený na rybách se nezapočítává do života. A proto já jsem se ještě v mládí dožil vysokého věku.

Kdo vás nejvíce inspiroval během vaší kariéry?
Kdybych měl někoho jmenovat, určitě bych na někoho dalšího zapomněl. Přece jenom 52 let u divadla je dost dlouhá doba. Během této doby jsem měl tu čest potkat se s mnoha talentovanými a inspirativními lidmi. Co se týče mých vzorů, člověk by neměl nikoho napodobovat. Herectví nelze dělat jako imitátor, to by byla hloupost. Ale pokud jde o způsob myšlení, humor a moderní herectví, které předběhlo svou dobu, mým oblíbeným je Hugo Haas. Bohužel jsem neměl to štěstí se s ním osobně setkat.

Máte nějaké životní motto nebo filozofii, kterou se řídíte v těžkých momentech?
Moc těžkých momentů jsem zatím nezažil. Osud ke mně byl milosrdný. A protože nejsem filozof, řídím se tím, co už řekli jiní. Osbornovým: Když stoupáš vzhůru, chovej se slušně; lidi, které potkáš po cestě nahoru, potkáš také po cestě dolů. Další věc, kterou si často připomínám, je: Nedělej ostatním to, co nechceš, aby dělali oni tobě.

Jaký je váš pohled na současnou českou divadelní a filmovou scénu?
Naše česká kotlina je úžasná ve světovém srovnání, kolik zde máme divadel. Právě teď sedíme v divadle v Příbrami, které je úžasné, a lidé sem skutečně chodí. Hostoval jsem tu už několikrát a vždy bylo plno. Viděl jsem také jiná představení, a i ta měla plno. V době mobilů, televizorů, počítačů, laptopů a umělé inteligence si lidé stále budou přát osobní setkávání. A to umožňuje jenom divadlo.

Na co jste ve svém profesním životě nejvíce pyšný?
Jsem pyšný na to, že jsem celý život byl členem nějakého souboru, že jsem nebyl na volné noze ani nebyl sám sobě manažerem a dramaturgem. Měl jsem štěstí, že jsem vždycky byl součástí kolektivu lidí, se kterými jsem si rozuměl, nebo jsem pracoval v divadle, kde jsem se cítil dobře. A když mi někde dobře nebylo, šel jsem jinam.

Jaká byla největší výzva, které jste čelil, a jak jste ji překonal?
Hodně jsem lpěl na tom, co dnes už ani není moderní – být někde doma, a to ve světě umění. Být součástí nějaké společné poetiky, společného díla, protože divadlo je kolektivní záležitost. Jsem pyšný nejen na všechny role, které jsem kdy hrál, ale i na to, že jsem dokázal divadlu sloužit. To znamená hrát i menší role a být v pozadí. Stejně jako v cirkuse, kde nahoře stojí slavný artista, ale dole je ten, kdo ho drží.

Na jaké nové projekty se právě teď těšíte?
Budu budovat už páté divadlo. Protože teď divadlo na Vinohradech půjde do rekonstrukce, neustále se diskutovalo, kde budeme v mezidobí hrát a jak zachovat soubor pohromadě a celou kontinuitu našeho divadla. Řešení jsem našel sám - bývalé kino Květen na Vinohradské třídě v Radiopaláci nám soukromý investor přebuduje na divadlo. Magistrát za to neutratí ani korunu. Přestěhujeme se tam jen o dva rohy dál a naši diváci nás budou moci sledovat v nádherném, i když nyní vybydleném, art-deko prostoru, který potřebuje renovaci. Opět budu budovat nové divadlo. To jsem ještě nikdy žádnému tisku neřekl, jste první, kdo to slyší.

Kdybyste měl možnost si naplánovat zcela volný a ideální den, jak by vypadal?
To já už si plánuji a už to dělám. Ukončil jsem svou hereckou kariéru, v divadle dohrávám poslední titul a už nic nezkouším. Takže ty volné dny už mám. Kromě toho, že si mohu něco číst, rozdělám oheň v krbu, nakrmím sýkorky a pak třeba půl hodiny sleduji, než přiletí páreček strakapoudů, které tam máme. To je pro mě zázrak. Jsme se ženou sami v malém domečku a nedělám nic, jenom sleduji televizi středověku - koukám do ohně.