Pobaltské státy vnímají Rusko jako permanentní hrozbu a tuší, že mohou být další na mušce

Ve světle probíhající válečné agrese Ruska na Ukrajině se člověku chtě nechtě vkrádají občas na mysl trudné myšlenky, co když se válečný konflikt časem rozroste i do dalších zemí a vypukne 3. světová válka? Jestli někdo opravdu rozumí tomu, že dokud nebude mír na Ukrajině, nebude bezpečno v Evropě, jsou to právě tyto tři Pobaltské státy. Litvu, Lotyšsko a Estonsko spojila „existenciální krize“ na sklonku éry Sovětského svazu. Když se podíváme na historický vývoj v tomto regionu, nikoho nepřekvapí, že postoj vůči Rusku mají všechny tři země totožný.

Stmelila je velmi bolestivá zkušenost z dvacátého století. Na konci 1. světové války v roce 1918 vyhlásily všechny tři samostatnost. Již o několik let později svedlo Estonsko a Lotyšsko boj s Rudou armádou o nezávislost. Po období nezávislosti a prosperity spadlo Pobaltí do sovětské sféry vlivu (Pakt Molotov-Ribbentrop z roku 1939). V červnu 1940 obsadila Rudá armáda celé území Estonska, Lotyšska a Litvy a začaly masové deportace (do roku 1953 cca 10 % populace). Následovalo dlouhé období sovětské okupace. V letech 1987-1990 došlo k postupnému nenásilnému politickému převratu, který vedl k obnovení suverenity těchto tří států. SSSR uznal nezávislost všech tří zemí 6. 9. 1991. Od roku 2004 se staly členy NATO a EU.

Problematické vztahy Pobaltských států s Ruskem pokračují i v současnosti. Po druhé světové válce zde došlo k velkému přílivu Rusů, a právě v tomto období si Pobaltí vytvořilo velkou averzi vůči Rusku, především kvůli násilné rusifikaci. Ta byla provázena masivními deportacemi původních obyvatel na Sibiř a místo nich se začali do Pobaltí stěhovat sovětští dělníci, kteří v pobaltských zemích zakořenili ruský element, který tam ve velké míře přetrvává dodnes. Tato nenávist zůstává v občanech zakořeněná a je zdrojem mnoha tlaků. Na území všech tří států dodnes existuje poměrně velká ruská menšina, která se soustřeďuje zejména do hlavních měst. V Lotyšsku je téměř 25 % obyvatel Rusů, v Estonsku 24 %. V největší Litvě je Rusů o něco méně (6 %).

Po roce 1991 začaly nově vzniklé úřady rozdávat pasy svým obyvatelům, ale etničtí Rusové, kteří byli občany SSSR, pasy nedostali a tím ani občanství. Proces rusifikace se zastavil a úplně otočil. Ruská menšina ztratila své výsadní postavení, zároveň ale nikam neodešla. Rusové, kteří nemají občanství, mají zvláštní status neobčana. Ten jim sice nebrání v zemích podnikat, ale nemají právo volit. V souvislosti s invazí Rusů na Ukrajinu zavedlo Lotyšsko pro neobčany relativně náročné jazykové testy, které mají prověřit jejich každodenní znalost lotyštiny. Hrozí jim také odebráním povolení k pobytu a vyhoštěním. V obou zemích navíc probíhá vynucená integrace, spočívající ve vytlačování ruštiny z veřejného prostoru. Putin kvůli tomu v prosinci obvinil Lotyšsko z diskriminace, status neobčana označil za „úchylku“ a prohlásil, že pokud by se lotyšští Rusové nechtěli vrátit do své „historické vlasti“, musí pro ně Rusko „vytvořit vhodné podmínky“ na místě.

Putin dlouhodobě zlehčuje nezávislost postsovětských republik a tvrdí, že má právo chránit Rusy v zahraničí. Kreml údajným útlakem ruskojazyčného obyvatelstva zdůvodňuje také svou invazi na Ukrajinu. Někteří analytici proto varují, že Putin chystá eskalaci v Pobaltí. Německý tisk v této souvislosti nedávno informoval, že německá armáda má rozpracovaný podrobný scénář možného konfliktu zemí NATO s Ruskem, který počítá s nasazením desítek tisíc německých vojáků v Pobaltí a v Polsku.

Při čtení předchozích odstavců může jednoho zamrazit. Sice se jedná o sféru vnějšího vlivu, kterou jedinec v Česku těžko ovlivní, ale je dobré být informován. Tím se obloukem vracíme ke středeční veřejné přednášce a chválíme snahu zaměstnanců Knihovny Jana Drdy o osvětu, ve spolupráci s neziskovou organizací AMO, jenž si klade za cíl zkoumat a vysvětlovat mezinárodní otázky, zkvalitňovat českou zahraniční politiku a přispívat k utváření světa, který ctí hodnoty svobody, demokracie a udržitelnosti.