Pět měsíců jsem na ulici. V noci mám strach...

Lidé bez domova začínají být součástí každého většího města. Již první dny života na ulici mají devastující vliv na osobnost jedince. Jedná se většinou o osoby, které nakupily dluhy, nebo je o domov připravily nepříznivé rodinné okolnosti. Většinou se setkáváme s muži, kteří se přes den shlukují u nákupních center, kde popíjejí alkohol a nemají snahu nebo sílu se zařadit do společnosti.

V ojedinělých případech můžeme vidět i ženy, které si sáhly na úplné dno a zůstaly bez domova. Jedna z nich je Jitka. Přes den posedává na autobusových zastávkách, vybírá popelnice, kde dojídá zbytky potravin. „Sbírám také plechovky a papír, které nosím do sběrných surovin. Moc peněz z toho ale není, za kilo dávají dvě, tři koruny. Nikdy lidi o pomoc neprosím, občas mi někdo dá něco k snědku,“ vypráví svůj příběh.

Jako většina dětí vyrůstala se svými rodiči. Začala chodit do základní školy, následně na učiliště. Měla z ní být zahradnice, ale škola ji nebavila a přestala ji navštěvovat. Do pracovního procesu se nikdy nezařadila. „Tatínek byl velmi nemocný a osm let jsem se o něj starala. Měl problémy s rovnováhou, musela jsem ho všude doprovázet. Před čtyřmi lety umřel a zůstala jsem s maminkou a starší sestrou,“ zavzpomínala Jitka.

Po úmrtí otce se vztahy v rodině zkomplikovaly. Odstěhovala se na ubytovnu se svým přítelem. Po čase nebyl z čeho platit nájem a skončila na ulici. S přítelem se dodnes potkává, i když to není idylický vztah, má ho ráda.

O své matce ani sestře nemá již žádné informace, nestýkají se. „Nejsem se svou sestrou více než rok v kontaktu. Ona mě nenávidí. Nevím, co jsem jí udělala. Je mi z toho smutno. Začala mě pomlouvat a vymýšlí si ošklivé věci. Nemůžu se z toho vzpamatovat. Ani o mamince nemám žádné informace, o Vánocích to budou tři roky, kdy jsem ji naposledy spatřila,“ pokračuje ve svém příběhu Jitka.

Nikdy se nevdala, ani neměla děti. Ve svých 46 letech žije ze dne na den. Pět měsíců přespává na lavičkách nebo na autobusových zastávkách. Když bylo teplo, spala na zemi. V noci má strach. „Někdy se opravdu bojím, ale do Nízkoprahového centra nechci, prý tam dochází lékaři, ze kterých mám strach. Pomoc mi byla několikrát nabídnuta, odmítla jsem,“ vypráví žena bez domova.

Největší problém spatřuje v hygieně. „Kupuji si vlhčené ubrousky, nestojí moc peněz. Někdy si vyperu prádlo na záchodech v obchodním centru. Chodím stále oblečena, je mi zima. Začalo mi vadit denní slunce, nosím brýle. Měla jsem krásné dlouhé vlasy, nalezeným kartáčem jsem si je vytrhala a nové mi nevyrostly,“ uzavřela Jitka.

Blížící se zima v ní vyvolává strach. Neplánuje budoucnost, neví, co bude dál. O pomoci sociálních pracovnic zatím neuvažuje, nejprve chce vyrovnat dluhy, které zanechala na svém posledním bydlišti.