Miroslav Slepička: Tělo se vždycky snaží najít nejkratší cestu k úspěchu

Vím, že se fyzicky udržuješ průběžně ve velmi dobré formě. Přesto, když víš, že tě čeká nějaký zápas, jak dlouho dopředu se začneš připravovat a jaké to obnáší změny?
Nabídka na boxerský zápas přišla necelé tři týdny předem a zastihla mě v plném tréninku, takže to pro mě fyzicky nebylo tak náročné. S trenéry Jirkou a Renčou Veseckými jsme trochu upravili tréninky směrem ke svalové vytrvalosti. Byly tam lapy (boxerské pomůcky, používané při tréninku na rychlost a reakce se sparring partnerem) a nějaké boxerské věci spíš. Na fyzičce jako takové jsme ale pracovat nemuseli, protože tím, že trénuji MMA, tak to tělo je připraveno a samotné tréninky jsou daleko těžší než na box. Spíš jsem tedy řešil věci, co se týče vzdálenosti, pohybu, abych nezklamal, aby to mělo nějakou štábní kulturu a boxerské náležitosti.

A fotbal jako hráč už si pověsil definitivně na hřebík?
Sezonu jsem ještě zahájil v krajském přeboru v dresu SK Tochovice, ale po třech čtyřech úvodních zápasech jsem si natrhl úpon zadního stehenního svalu a od té doby jsem se věnoval už jen bojovým sportům a nekopl do míče.

Kolikrát týdně trénuješ a jak tréninky vypadají?
Tréninky v Pankration gymu jsou třikrát týdně. Když byla příprava před zápasem, tak jsme chodili každý den. Jezdíme s Honzou Maškem na sparingy do Gorily (pražský MMA gym Gorila). Když přišla ta nabídka, tak jsme se soustředili vyloženě na box a tomu jsme všechno přizpůsobili. Spíš to byla ale otázka taktiky a techniky než fyzičky. Ráno chodím ještě do fitka, kde se jdu proběhnout a něco zvednu.

Jaká je tvoje standardní váha a jakým způsobem shazuješ kila, aby si mohl soutěžit ve váhové kategorii do 82 kg?
Záleží vždy na tom, jak si hlídám jídlo. Řekněme ale, že se obvykle pohybuji okolo 88 kg. Týden před vážením se začnu zavodňovat, piji velké množství vody, čímž zvýším spalování, nastartuji vylučování a snížím množství tuku v těle. Postupně, jak se blížím k cílové váze, tak množství vody zase ubírám. Zkraje začínám na osmi litrech, pak ubírám na šest, čtyři, dva. Do toho jedu kardio a uzpůsobím stravu. Dám si třeba kuřecí maso, brokolici či zeleninu. Nejím cukry, pečivo, sacharidy. Jídlo je ale pro mě to nejmenší. Nejhorší je, jak si tělo zvykne na velké množství vody a ty ho pak začneš ubírat, tak máš neustále žízeň. Ke konci jsem samou žízní olizoval kohoutek.

Ty se primárně specializuješ na MMA. Když máš teď srovnání s boxem, jak bys přípravu porovnal?
MMA je soubor několika bojových sportů, při kterém zapojuješ prakticky celé tělo. Bojuje se vestoje i na zemi. Při boxu bojuješ jenom vestoje pěstmi na povolené části těla a hlavy. Soupeře nemůžeš kopnout, chytnout ho za nohu, nemůžeš ho povalit na zem. Nemůžeš při něm použít tolik síly a váhy. V MMA zapojuješ daleko víc svalů, trénink musí být komplexnější. Oboje má ale svoje, nechci ani jedno vyzdvihovat nebo naopak shazovat.

Nakolik se musíš při boxu hlídat, abys soupeře třeba nekopnul nebo nestrhnul na zem?
Taky mě to napadlo a říkal jsem si, co když mi ta noha vyletí nebo dostanu ránu, zazmatkuji a půjdu mu po nohách (směje se). Při samotném zápase jsem ale takový problém vůbec neměl. Box je v tomto ohledu daleko příjemnější a kultivovanější sport než MMA a tolik nebolí.

Každý sport má svoje, ale bojové sporty obecně mi přijdou fyzicky extrémně náročné. Člověk se při nich velmi rychle dostane do vysoké tepové hladiny a laktátu. Jak se na to dá natrénovat?
Cvičení zaměřená na laktát a vysokou tepovou frekvenci jsou samozřejmě nezbytnou součástí našich tréninků. Neustále jedeme dvou tříminutová kola ve vysoké intenzitě s krátkými půlminutovými pauzami. Těch kol během tréninku dáme třeba patnáct. Tím tělo adaptuji na danou zátěž a jsem připravený na zápas. Platí ovšem, že i když je bojovník sebelíp připravený, stejně se při zápase unaví. Je také velký rozdíl, jestli jenom boxuješ nebo děláš kickbox či dokonce MMA. V momentě, kdy zapojuješ v ringu i nohy, jsou to další dvě končetiny, které ti žerou kyslík. Do toho dostáváš rány na hlavu, na spodek, kopeš, soupeř ti vyrazí dech a ty musíš stále jet na tepové frekvenci 180-190 tepů za minutu. Je to tedy především o tom, jak dokážeš v této hladině pracovat. Jak se dokážeš po skončení kola rychle zotavit, jak rychle ti spadne tepovka, a to je ten ukazatel fyzické připravenosti.

Pojďme k samotnému zápasu v Lucerně. Zápas proti Lukáši Stýblovi si měl od začátku do konce pod kontrolou, soupeře si k ničemu nepustil. Jak ses v zápase cítil a nebylo trochu riskantní nekrýt se a nechávat ruce často dole?
To, že mi padají ruce, nevidím jako zásadní problém. Je spousta boxerů, kteří mají ruce dole. Je to individuální. Nejde vůbec o neúctu k soupeři nebo že bych neudržel ruce nahoře. Prostě mi to takhle vyhovuje víc, líp mi to lítá od těla a cítím se koordinovanější. Vždycky to je o tom, co ti soupeř dovolí. Tělo si vždycky snaží najít nejkratší cestu k úspěchu. Když tě ten soupeř nenapadá nebo na tebe neútočí, tak ani nemáš potřebu být tolik na nohách a krýt se. Čím víc energie vydáš, tím je to pro tebe náročnější. Člověk musí řešit, jak rozložit sílu. Do toho vnímáš i tu atmosféru, nervozitu. Je to těžké i na psychiku. V tom byl asi ten největší rozdíl mezi mnou a soupeřem, který to nedal v hlavě. Velká událost ho sežrala, pak jí párkrát dostal a bylo po něm.

Jak hodnotí tvé boxerské schopnosti tvoji trenéři?
Trenéři mě stále chválí, ale já jsem dost sebekritický a neustále se srovnávám s těmi nejlepšími. Asi je pravdou, že mám docela ránu, dobře cítím vzdálenost a rychle dokážu uhýbat. Přesto tam vidím pořád spoustu nedostatků. Často třeba řešíme, že rána, resp. síla není v boxu až tak důležitá, spíš to je o správném vytočení pěsti a švihu. Úder musí vycházet z nohou a skočit takovým mlasknutím jako bič. Každopádně bych chtěl Renče, Jirkovi (Veseckým) a celému Pankration gymu moc poděkovat za to, jak se mi věnují a kam mě posunuli.

Co ti dal fotbal do bojových sportů?
Určitě touhu vyhrávat, soutěživost, fyzičku a nejspíš jsem přeci jen trochu víc zvyklý vystupovat na veřejnosti před lidmi. Stejně to však platí jen do první rány. Jakmile ji člověk dostane, tak znejistí a celá taktika mu může spadnout jako domeček z karet. Člověk si musí ty situace vizualizovat v hlavě, připravovat se na ránu a pak tě to tolik nerozhodí.

Pamatuji si tě za mlada na vrcholu tvé fotbalové kariéry a tehdy si na mě působil s prominutím jako frajírek, nášlapná mina a divočák, který dokázal rychle vzplanout. Teď na mě naopak působíš velmi vyrovnaným a vyklidněným dojmem. Kde nastala ta změna?
Jako mladý jsem udělal spoustu blbostí, byl jsem pravda trochu prudší. Agresivita je ale v bojových sportech na škodu. Člověk pak musí být extrémně dobrý a trénovaný, protože agresivita je strašně fyzicky náročná. Já k bojovým sportům přistupuji s velkým respektem a pokorou, hrozně mě to baví a naplňuje. Pořád se zde cítím jako nováček na návštěvě. Určitě jsem se zklidnil i s věkem a s dětmi.

Jaké máš další plány, co se bojových sportů i života týče?
Nechávám všemu volný průběh, nikam se nehrnu. Budu dál trénovat a žít si svým životem. Když mě někdo osloví v dobrou chvíli, tak se novým výzvám nebráním. Co se fotbalu týče, mám hotovou druhou nejvyšší trenérskou licenci a není vyloučeno, že půjdu někam trénovat společně s Tomášem Zápotočným. Zatím se věnuji dětem a jsem spokojený tatínek, který si jde občas zatrénovat. Jsem svým pánem, což je velká výhoda a dělám to, co se mi líbí a co mám rád.