Miroslav Hanuš: Možná jsem alespoň trochu přispěl k tomu, že příbramské divadlo tu pokračovalo

Rozhovor s Miroslavem Hanušem se uskutečnil v souvislosti s jeho účinkováním v pořadu Kavárna U Nulté hodiny v příbramském D-clubu. Setkali jsme se v divadelní šatně, kde jsme ho na chvíli zdrželi od jeho oblíbeného utopence – což dokonale podtrhlo neformální atmosféru našeho povídání.

Mluvili jsme o herectví, režii a humoru jako způsobu, jak přežít život. Došlo i na jeho vášeň pro železnici a zamyšlení nad tím, kdo by ho mohl hrát ve filmu.

Jaký je to pocit být na druhé straně zákona – alespoň na obrazovce? Užíváte si role padouchů víc než hrdinů?
Nejlepší je, když dostáváte pestré role, co do žánru i charakteru. Třeba Lino Ventura, můj oblíbený herec, prý nikdy nechtěl hrát záporné postavy. Vždycky chtěl být na straně zákona.

Já to mám ale jinak. Rád hraju na obou stranách, hlavní je, aby ta role byla dobře napsaná. Ve skutečném životě jsem spíš správňák. Nepřekračuji rychlost, sbírám odpadky… i když ne tolik jako třeba Ondra Vetchý. Ten je spravedlivý a klidně se pustí do konfliktu, když vidí něco špatného.

To já ne, já se nikdy nepral. Ale pokud jde o hraní, tam je mi to jedno. Důležité je, že mě baví moje profese. Prostě rád hraju.

V jednom rozhovoru jste řekl, že humor je jediný způsob, jak přežít život. Máte nějaký osvědčený recept na to, jak si udržet nadhled?
Docela dobrý způsob je trochu zestárnout. Když vám je 62 jako mně, už vás nic nežene kupředu. A taky už člověk někam došel. Nevím, možná konečně začínám být trochu dospělý a samostatný, takhle těsně před důchodem.

Víme, že jste nejen herec, ale i režisér. Co vás víc baví – stát na jevišti, nebo vést herce z režisérského křesla?
Nejlepší je to přesedání – možnost pohybovat se mezi oběma světy. Řada kolegů těžce snáší, že je někdo režíruje, a čím jsou starší, tím častěji je režírují mladší lidé. Člověk už pak není mladý proutek, už se nechce tolik přizpůsobovat.

Když režíruji, vždycky se těším, až budu na druhé straně, tedy na jevišti, kde nebudu mít odpovědnost za celek. Režie je osamocená pozice – sedíte v hledišti, máte kolem sebe výtvarníka, dramaturga, tým… ale nakonec jste na to sám.

Herectví je jiné. Tam jste obklopen lidmi, což vytváří úplně jinou energii. A když hraju po režii, myslím, že jsem hodně pokorný herec, protože vím, jak náročné to někdy režisér má.

Ale když dlouho hraju a nerežíruji, zase se těším na tvorbu. Přece jen režisér má hlavní slovo, utváří celou věc a může dokázat víc než herec. A pak si zase rád tesám svoji sochu sám.

Vaše kariéra je plná skvělých rolí a režijních počinů. Máte nějakou osobní vazbu na Příbram, nebo vás tu můžeme někdy vidět v nějakém projektu?
Měl jsem dlouhé období, kdy jsem tu hodně režíroval – například Jeptišky, dokonce jejich první i druhou verzi, ale celkem jsem tu dělal asi sedm inscenací.

Začalo to už u Charleyovy tety, což bylo krátce po revoluci, v době, kdy se rozhodovalo, jestli vůbec divadlo přežije. Po roce 1989 byla situace nejasná, tehdejší ředitel pan Slanec byl v disentu, spousta lidí se dostala do politiky. Rychle se všechno měnilo a oblastní divadla byla pod tlakem – často se debatovalo o jejich zrušení, protože se to zdálo drahé.

Byla to nejistá doba, ale právě tehdy jsem tu vytvořil několik inscenací, včetně Limonádového Joea, které měly divácký úspěch. Možná jsem tak alespoň trochu přispěl k tomu, že příbramské divadlo tu pokračovalo. Protože pokud se kultura hodnotí jen podle financí, vždycky se zdá nákladná – ale její skutečný zisk je jiný než ten finanční. Stejně jako knihovny nebo další kulturní instituce, divadlo má hlubší smysl.

Pokud byste mohl na jeden den vyměnit svou profesi za úplně jinou, co byste si vybral? A proč právě to?
Teď jsem v takovém rozpoložení, že bych chtěl být strojvedoucí. Miluji železnici a strašně by mě bavilo řídit vlak. Pořád si čtu zprávy ze světa železnic – na internetu si otevřu nějaký web a sleduji novinky. Občas ani nerozumím odborným zprávám o výlukách, ale to mi nevadí – čtu všechno. Jsem nadšený do vlaků. Kdykoliv můžu, jedu vlakem. A těžce nesu, když někde omezuje provoz nebo se dokonce chystají zavřít trať. To mi přijde jako jedna z nejsmutnějších věcí na světě.

Co byste vzkázal našim čtenářům?
Ať si pořídí tlačítkový telefon jako já a vykašlou se na sítě. Ať žijí reálný život, protože to je lepší než koukat do telefonu. Pokud do telefonu pořád nekoukají, tak je chválím. A ještě jim radím: přijďte do divadla! Protože tam potkáte živé lidi, kteří žijí opravdové životy, a jdete se podívat na skutečné herce – ne na obrazovku.

A právě proto divadlo nikdy neumře – tak přijďte, ať neumřete ani vy!