Historie pití kávy od orientální rarity k českému „turkovi“

Káva byla dlouhou dobu vnímána jako orientální zvláštnost. První Češi se s ní setkali na konci 16. století, kdy Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic spolu se svým švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic ochutnali tento neznámý nápoj během cesty do zemí Blízkého východu. Zpočátku šlo o vzácnou novinku, která se do českých zemí dostávala jen pomalu.

První kavárna na našem území byla otevřena roku 1702 v Brně, a to pravděpodobně díky jeho výhodné poloze na obchodní cestě do Vídně. Založil ji turecký kavárník Achmet. V Praze se káva nejprve prodávala přímo v ulicích, kde ji kolemjdoucím nabízel arménský obchodník Georgius Deodatus z Damašku. Teprve v roce 1714 získal povolení k otevření stálé kavárny v domě U tří pštrosů.

Největší rozmach kavárenství přišel v meziválečném období. Kavárny se staly důležitou součástí společenského života a symbolem moderní doby. Tento vývoj však přerušila druhá světová válka, která přinesla nedostatek kávy a období, kdy se místo ní používaly různé náhražky označované jako kávoviny. Nejstarší z nich je cikorka, připravovaná z pražených kořenů čekanky obecné.

Ani poválečná léta nepřinesla výrazné zlepšení. Soukromé pražírny byly znárodněny, řada známých prvorepublikových kaváren zanikla a kvalitní káva zůstávala pro mnoho domácností nedostupná. Právě v této době se rozšířil typicky český způsob přípravy kávy známý jako turek, který má s pravou tureckou kávou společný pouze název.

Ještě před příchodem velkých mezinárodních značek se kávovému podnikání dařilo zejména Juliu Meinlovi a Arnoštu Dadákovi. Díky tradičnímu propojení lázeňství a kavárenské kultury se jako významné kávové oblasti zapsaly do historie především Karlovarsko a Valašsko.