Jak dlouho zůstanou schránky důvěry ve školách prázdné?

Jsou to jen dva týdny, co se po prázdninách opět otevřely brány škol. Co se týče učiva, školáci se většinou zatím jen pomalu rozkoukávají. Ten pravý nápor učení je teprve čeká. O to více nás překvapilo, jaké problémy některé rodiny touto dobou již musí řešit. Obrátila se na nás matka Jakuba, který přestože se do nové školy těšil, nyní doma po večerech brečí a do školy odmítá chodit.

Jakub je jedním ze školáků, kteří první stupeň základní školy absolvovali v místě bydliště a na druhý stupeň již přestoupili do příbramské školy. Jak u něj přestup do nové školy tedy probíhal a jaké problémy nyní jeho rodiče řeší? Zeptali jsme se jeho matky Lucie.

Jaké byly první pocity Jakuba z nové školy?
Jakub přestoupil do Příbrami z malé venkovské školy. Ve stejném ročníku s ním bylo pouze deset spolužáků, v celé škole jich bylo dohromady zhruba čtyřicet. Bylo nám jasné, že ve velké příbramské škole to bude ze začátku pro něj možná těžké, než si na nové prostředí zvykne. Na druhou stranu už je ve věku, kdy změnu potřeboval a sám ji i chtěl. První týden chodil ze školy nadšený. Vyprávěl mi, co všechno ve škole mají, vyprávěl o nových učitelích. Ptala jsem se ho i na kolektiv. Často se zmiňoval o o chlapci jménem Štěpán. Měla jsem radost, že do kolektivu zapadl.

Kdy nastal ten zvrat?
Zvrat nastal začátkem tohoto týdne. V pondělí mi volal, že ho kluci zesměšňují. Večer se mi pak rozbrečel, že do školy nechce, protože se mu kluci smějí, kdykoliv něco při vyučování řekne špatně. Myslela jsem, že se v novém kolektivu našel nějaký frajer, který dává „čočku“ všem okolo. O to více mě překvapilo, že se proti němu spolčili jeho kamarádi, se kterými do Příbrami přišel a které zná už od školky. Místo toho, aby drželi při sobě, proti sobě takhle zbrojí. Nyní se mu do školy nechce, každé ráno ho musím doslova tahat z postele. Mrzí mě to o to víc, že všechno ostatní je v pořádku. Učení ho baví, vypráví mi o nových předmětech, o učitelích.

Kde si myslíte, že je problém?
Zdrojem všech problémů je jeho spolužák, který je od přírody vůdčí typ, má rád pozornost ostatních, rád se nad ostatní povyšuje. Jeho rodiče mu navíc zařídili odklad školní docházky, a to jen proto, aby mu „prodloužili dětství“ (cituji jeho matku, kterou osobně znám). Své spolužáky teď tedy nepřevyšuje jen svým sebevědomím, ale i výškou. A to nedělá dobrotu. Popravdě by mě velmi zajímalo, co konkrétně u tohoto chlapce kompetentní osoby uvedly jako důvod k odložení školní docházky. Se současným trendem, posílat děti do škol záměrně až v sedmi letech, nesouhlasím. Jak je dobře vidět na tomto případu, může to být někdy dost kontraproduktivní. A většinou to bohužel nejvíce odnesou ostatní.

Jak chcete tuto situaci řešit?
Vůbec nevím. Na jednu stranu je mi jasné, že každý začátek je těžký a že se vše může ještě obrátit k lepšímu. Také vím, že v každém kolektivu se vždy najde někdo takový, kdo bude mít potřebu si na ostatních (slabších) něco dokazovat. Na druhou stranu bych ráda uchránila svého syna před možnou šikanou a s tím spjatými psychickými problémy. Já sama jsem si z nevydařeného kolektivu na střední škole přinesla problémy až do dospělosti. Nízkého sebevědomí, které pramenilo právě z posměšků mých spolužáků, jsem se dokázala zbavit až teprve před několika lety. Opravdu bych byla velmi nerada, aby můj syn musel řešit něco podobného. Navíc psychický tlak, který nyní prožívá, se u něj začíná projevovat i po jeho zdravotní stránce.

Navrhla jsem Jakubovi, že zkusím promluvit s rodiči dotyčného spolužáka, nebo přímo s ním. Prosil mě, abych to nedělala, že to pak určitě bude ještě horší. Sám od sebe se zmínil o schránce, kterou mají na školní chodbě a kam mohou napsat, když je něco trápí. Bojí se o tom s kýmkoliv mluvit. Naštěstí my dva mezi sebou máme fantastický vztah a jsme zvyklí si všechno říkat a svěřovat se.

Uvažuji, že zkontaktuji dětského psychologa. Potřebuji radu, co mám udělat, abych něco ještě nepokazila. Pokud to bude nutné, jsem připravena syna přemístit do jiné školy, i kdyby to bylo na úkor horší dopravní dostupnosti.

Paní Lucie souhlasila, že se s námi podělí i s tím, jaké řešení jí navrhne dětský psycholog. Za její ochotu jsme rádi, protože podobný problém možná neřeší jen jejich rodina.