Ivan Fuksa: Hladina spodních vod neustále klesá a některé obce o ni mohou v budoucnu přijít

Ivan Fuksa je manažerem Svazku obcí pro vodovody a kanalizace Příbram (SVAK) téměř rok. Vstoupil do rozjetého projektu rekonstrukce hráze Vysokopeckého rybníka, menší investiční akce čekají organizaci i v tomto roce. Do budoucna má ale větší plány. O financování projektů staré vodohospodářské infrastruktury, nedostatku spodních vod i možných řešení pro její zadržování v krajině jsme s Ivanem Fuksou mluvili v následujícím rozhovoru.

Co je náplní činnosti Svazku obcí pro vodovody a kanalizace Příbram, jehož členy je kromě Příbrami dalších dvacet místních obcí?
Svazek se má primárně starat o dodávku a čištění vody a majetek – úpravny vody a potrubí mezi obcemi. Infrastrukturu pro vodu a kanalizaci přímo v obcích si obce obhospodařují buď samy, prostřednictvím provozovatelské firmy jako 1. SčV, nebo mají některou vloženu k nám.

Mohou se ke svazku připojit i další obce?
Máme zájem o rozšiřování systému. Náklady na výrobu pitné vody zůstávají konstantní, ale čím více je odběratelů, tím se cena za jeden kubík odebrané vody snižuje. Kromě zvyšování počtu obyvatel uvítáme i připojení dalších obcí, což vyžaduje vybudování nové infrastruktury. U obcí do dvou set obyvatel ale pořízení nového potrubí naráží na to, že není ekonomicky návratné, minimálně z hlediska poskytovatele dotací. EU dává prostřednictvím ministerstva zemědělství takovou dotaci, která zohledňuje zásobování příslušného počtu lidí vzhledem k objemu investice. Pokud je počet nízký, nedosáhneme například na osmdesát procent, ale jen na pětiprocentní dotaci.

Aktuálně dokončovaný projekt – rekonstrukce hráze Vysokopeckého rybníka – rovněž nedosáhl na výraznou podporu. Činí asi desetinu celkových nákladů.
Vzhledem k tomu, že se z Vysokopeckého rybníka prodává průmyslová voda, je projekt vnímán jako komerční a získal nízkou dotaci. Jeho náklady svazek významně ekonomicky zatížily. Nyní se ale musíme věnovat projektům zaměřeným na vodu a kanalizace.

A plány v tomto ohledu nemá svazek malé. Týkají se i obnovy desítek let staré infrastruktury. Na rozsáhlé projekty ale chybí finance. Jak to chcete řešit?
To souvisí se zásadní změnou politiky svazku, která je spojená s obnovou páteřních přivaděčů a rozvodů vody a znamená investici kolem půl miliardy korun. EU poskytuje významné zdroje a ministerstvo zemědělství v rámci této strategické suroviny podporuje propojování soustav. Za námi jsou extrémně suchá léta a hodně obcí bere vodu ze studen, z vrtu je zásobováno například Dobříšsko nebo Novoknínsko. Hladina spodních vod neustále klesá a tyto obce o ni mohou v budoucnu přijít. V minulosti se tímto způsobem napojilo na Želivku Sedlčansko, což umožnily evropské peníze.

Kolik oblastí na Příbramsku nemá dostatek spodních vod?
Kromě oblasti Brd, kde je hladina spodních vod relativně uspokojivá, jsou v ostatních oranžové zóny s jejím nedostatkem. Na valné hromadě jsme odsouhlasili projekt s pracovním názvem Příbram–Dobříš, který se skládá z rekonstrukce čerpání vody ze Solenic na Hatě, modernizace úpravny vody na Hatích, veškerých přivaděčů směrem na Dobříš a rozvodů na Modřovicko a Milínsko, aby se mohly připojovat další obce. Jedná s o dlouhodobou realizaci až na deset let s investicí v řádech stovek milionů korun. Máme před sebou sedmileté programové období pro čerpání evropských dotací a měli bychom jej využít. Z vodného a stočného na tyto projekty nevybereme.

Jaká je kapacita vodních zdrojů pro připojení zmiňovaných oblastí?
Do úpravny na Hatích čerpáme vodu ze Solenic, systém je třicet let starý a vyžaduje velkou rekonstrukci. Zároveň ji využijeme jen z patnácti procent, máme totiž dostatek vody z Brd. Dobříšsko by tedy nemuselo budovat vlastní přivaděč, ale připojit se k našemu.

Co pokryje vodné a stočné?
Letos byly legislativou ministerstva financí a zemědělství obce „dotlačeny“ k tomu, aby cena vodného a stočného odpovídala nákladům a investicím provozovatele. Doposud byla výroba vody v podstatě ztrátová. Požadavek je takový, že lidé mají zaplatit sto procent skutečných nákladů. Cena je věcně usměrňovaná, což znamená, že je zákonem stanovena míra zisku. Současně je do ceny zahrnuta položka, která má sloužit k obnově majetku. To v posledních třiceti letech nebylo a teprve letos se začíná vybírat skutečně ekonomické vodné a stočné. I díky tomuto kroku začne svazek disponovat většími financemi.

Řešíte i způsob efektivnějšího zadržování vody v krajině?
Tato problematika nepatří do naší gesce. Protože jsem ale stál u prvních projektů na zadržování vody v krajině (Ivan Fuksa byl letech 2010–2011 ministrem zemědělství, pozn. red.), vím, že jich existuje celá řada. Jsem spíše zastáncem těch nejmenších projektů, které nestojí skoro nic, ale záleží na dobré vůli vlastníka pozemku. Přehrady znamenají miliardové investice, které jsou z hlediska finálního efektu do určité míry zpochybnitelné. Nehledě na „vyhnání“ lidí z míst, kde dlouhodobě žijí.

S čím by tedy šlo „pohnout“, a zmírnit tak do budoucna nepříznivé dopady klimatu?
Za minulého režimu byly vysušovány mokřady, neudržovala se spousta rybníků. Pokud by se je podařilo obnovit do podoby před sto lety, zadržíme v krajině dvoj- až trojnásobné množství vody. Model, který se mi zamlouvá nejvíce a nikterak neomezuje vlastníky pozemků, jsou poldry. Spočívá ve zbudování malé hráze tam, kde by mohl být rybník. Rybník se ale nikdy nenaplní a na pozemcích se nadále může hospodařit, protéká jimi malý potok. Když přijde voda, hráz se zatarasí a na určité období zde vznikne rybník. Další řešení představuje zadržování dešťové vody, dokonale jej využívají Izraelci. Problém, na který si vzpomínám, byla také snaha zbavit se mokřadel v lesích kvůli těžké technice. Vodu v lese nejen zadržují, rovněž ji přitahují ve formě mraků a deště. Jiný – jednoduchý a levný – systém zase udržuje vodu v korytech prostřednictvím malých dřevěných hrází, dá jí tak šanci, aby se vsakovala. Koryta máme i v Brdech, ale zatím slouží k rychlému odvodnění roztátého sněhu.