Došel pěšky z Čech do Norska. 4500 kilometrů jen s batohem na zádech

Celkem 129 dnů trvala cesta Matěje Kratochvíla na mys Knivskjellodden, což je nejsevernější místo Evropy.

„Moje procházka začala v Příbrami, kde jsem se narodil a pokud bude mít tahle cesta i happy end, tak skončí v Norsku, na nejsevernějším cípu Evropy. Cestuji bez stanu, to je asi jediná zvláštnost. Pěšky po Evropě teď přeci chodí každej druhej,“ psal při začátku své cesty Matěj na svém instagramovém profilu.

Během více než čtyř měsíců prošel celkem osm států a nasbíral tolik zkušeností a zážitků, které někdo nezažije za celý život. Do svého cíle došel v sobotu 5. října ve 14:05.

Matěj při své letošní cestě nachodil 4500 kilometrů. V minulosti se vydal na pouť do Španělska, přesněji do Santiago de Compostela..

Na cestu se vydal 30. května z Příbrami. První hranice překročil 4. června. „Mám obrovskou radost, že jsem vstoupil do cizího státu. Konečně jsem v Polsku,“ uvedl tehdy. Nocoval v přírodě nebo na místech, která mu nabídla přístřeší. 9. září našel útočiště v rozestavěné budově. Místo bylo zaprášené, ale poskytlo nocleh v místnosti, kam by se další osoba nevešla.

Při své cestě poznal spoustu míst, která dosud neznal. Jedno z nich byl římskokatolický kostel v obci Mokronos. „Obával jsem se, že mě budou v noci budit zvony, ale nakonec byly tiché a já se vyspal,“ zavzpomínal cestovatel. Někdy se i zadařilo a ulehl ke spánku v pohodlí. Jednou se pokusil najít ubytování přes mobilní aplikaci. Bylo to u polského města Pleszew. Ozvala se mu místní obyvatelka, která ho ubytovala v rodinném domě. „Ten pokoj spíše připomínal apartmán. Hledali jsme společná slova, která v Polsku dávají jiný smysl, než u nás, bylo jich docela dost,“ vyprávěl s úsměvem na tváři.

13. června se Polskem prohnala silná bouře. „Sháněl jsem nocleh, ale místní mě posílali od čerta k ďáblu. Snažili se mě zbavit. Po dvou hodinách jsem narazil na Kašu. Bez váhání jsem dostal pozvání k ní domů a připravila i večeři,“ vzpomíná. Nebyla to jediná dobrá duše, kterou v Polsku potkal. Například 20. června nocoval u města Pisz. Ubytoval se u slečny, která měla obydlí uprostřed lesa. Přivítala ho i se svou maminkou, která byla u ní na návštěvě.

25. června překročil polské hranice a přes místní celnici vkročil na území Litvy. „Můj první večer byl dost neobvyklý. Ve vesnici Gražiškiai, kde jsem plánoval přespat, zrovna probíhala oslava Svatého Jana. Tento den se sejdou lidé z vesnice na návsi, kdy každý přinese jídlo a pití. O půlnoci jdou mladé dívky k vodě a vypouští na hladinu lodičky se svíčkami, aby se dříve provdaly,“ napsal tehdy. Ubytování našel u jedné z rodin, kde protancoval celou noc.

34. den své výpravy navštívil Horu křížů. Litevci toto místo vnímají jako pamětní území, které připomíná vzpouru proti totalitnímu režimu. „Několikrát se toto poutní místo snažili srovnat se zemí. Litevci se nikdy nevzdali, stále sem nosili nové kříže. Tehdejší režim to v roce 1985 vzdal sám,“ odvyprávěl.

Proti slavnému šachistovi z estonského města se postavil 52. den cesty. „Na jeho tah jsem čekal věky, takže jsme se domluvili na remíze,“ vzpomíná s úsměvem.

Dalším státem, který navštívil, bylo Rusko. V Petrohradě si užil spoustu zábavy a poznal i místní historické budovy. „Rusko je fajn. Jsem rád, že jsem tento stát nevynechal. Vlastně jsem si o této zemi moc dobrého nemyslel, ale jsem rád, že jsem se mýlil.“

73. den dorazil do Finska. „Samá jezera, rovina, les, jezero, jezero... Tato krajina se zdála být velmi nudná, ale já si to zde užíval." V jednom finském městě dokonce narazil na svou spolužačku z gymnázia. Měl nocleh na dva dny. Dokonce v ní našel i průvodkyni. 92. den dorazil do města Rovaniemi, které je poblíž Santovy vesnice.

Dále jeho cesta pokračovala přes Norsko. „Zde jsem potkal pár dalších bláznů, kteří jdou také směrem na Nordkapp. Byla tam strašná zima a mráz. Ve výšce 700 metrů bylo úplně jiné klima, než když sestoupíte o pár set metrů níž. Tam byla klasická podzimní krajina.“

Po třech tisících kilometrech měl zcela zničené boty, které si na cestu zakoupil. „Na některých místech měly boty stejnou podrážku jako Jarmilky nebo dětské bačkůrky. Pořád drží pohromadě.“ uvedl s úsměvem.

Po 129 dnech došel do svého cíle. Zdolal nejsevernější cíp Evropy.

„Vlastně vůbec nevím, co k tomu víc napsat. Jsem plný emocí, ale neumím je formulovat do slov. Tak bych aspoň rád poděkoval rodině, kamarádům a všem, co mě podporovali, věřili a fandili. Mockrát děkuji,“ napsal Matěj.

Nyní už zbývá jen se dostat zpátky domů. Dá se očekávat, že o své zážitky se Matěj podělí na nějaké z besed či přednášek.