Aby vás fotografie mohla živit, musí vás hlavně bavit

Jaké máte pocity, když z exotického pralesa přiletíte do Příbrami?
Mám dva pocity. Ten první mi už nevadí, ale ten druhý mě stále překvapuje. Když jsem na expedici, tak mám pocit, že je úplně nemožné, že existuje nějaká Příbram, kde bydlím. Musím si domov připomínat a vzpomínat na něj, jak na nějaký film. A to stejné prožiji, když se vrátím do Příbrami. Říkám si: „Ty jo, já byl ještě tak před 20ti hodinama v tom lese.“ Doma mi to přijde, že je to reálné a má to tak být. Ještě, že mám na vzpomínání ty fotky. (smích). Je zvláštní, jak člověk prožívá přítomnost. Nemám ale depresi ani tady ani tam. Tu mám možná na letišti, když čekám třeba deset hodin. Ale já mam tolik plánů, že vím, že se tam zase vrátím.

Jak dlouho trvá expedice v průměru?
Kdybych byl placený nějakým velkým časopisem, tak si umím představit, že by trvala tak dva měsíce, aby vzniklo něco kloudného. Já si většinou vyberu 3 týdny v roce, kdy se nedá plánovat moc ani počasí, tak musím trefit, že tam přijedu, něco zvláštního se tam stane a já u toho budu. Viděl jsem třeba jak BBC natáčeli hroznýše královského. Oni ho našli a pak s ním byli celou dobu, kdy se hýbal a to já si nemůžu dovolit. Musím to zvíře ztvárnit v tom místě a v tu chvíli a zase jít dál. Třeba hroznýš má 20 hodin spánkovou fázi a jen 4 hodiny je v pohybu.

Jak moc je důležitá výbava, kterou používáte?
Je hodně důležitá. Ale někdy se o některých modelech říká, že jsou nerozbitné a viděl jsem jednou na Borneu člověka, který měl nejdražší foťák na světě naložený v krabice s rýží, protože se mu vypnul kvůli vlhkosti. Já mam foťák za zlomek ceny a ten normálně fungoval. Je to asi hodně dáno okolnostmi. Já volím relativně komfortní ubytování, což je pro mě důležité, že vím, že se můžu úplně odrovnat, ale přijdu někam, kde se alespoň osprchuji.

Máte tady v Příbrami nutkání jít alespoň fotit do Brd? Nebo si od focení úplně odpočinete?
Od focení si nejsem schopný úplně odpočinout asi nikdy. Jak mě to živí a je na mě napojeno mnoho lidí, tak hned, jak vstanu, řeším otázky ohledně focení a pak řeším i svoje věci. Ale mě to baví, tak se tomu nijak nevyhýbám. Ale nemusím jen fotit, pro mě je důležitá i ta příprava. Objíždím třeba s dalekohledem nějaké oblasti a zkoumám, kde se co děje a pak už tam jedu najisto.

Kolik na výpravě uděláte fotografií a jak dlouho vám pak trvá postprodukce?
Ono to záleží na lokalitě. Výprava třeba na Floridu, kde se zvířata lidí nebojí a je jich tam hodně, tak tam se člověk nebojí cvakat. To jsem přivezl asi 3 tisíce záběrů a pak v Amazonii jsem měl asi 1200, ale těch motivů nebylo tolik. Potom mám pravidlo, že jen 20 procent toho, co vidím, vyfotím. A doma je mým cílem tak 80 procent toho, co přinesu, vymazat. Na web pak dám třeba 20 fotografií maximálně, protože to jsou fotky, které reprezentují cestu a jsou každá jiná.

Jaký je váš názor na počítačové úpravy?
Já se straním toho, co se má a nemá. Ať to každý dělá jak chce. Jediné, co se nemá, je lhát ve fotografii. To pak narušuje etický kodex. A zároveň to supluje schopnost autora to někde vidět a vyfotit. A jestli se to má hodně upravovat nebo ne? Záleží, co chtějí lidé prezentovat. Vůbec si nemyslím, že fotka by měla být vyfocena tak, aby se na to nemuselo sahat. Lidské oko má rozsah od světlé do tmavé asi 22 stupňů, foťák 13, když je hodně dobrý tak 14. Takže stejně vidí jenom polovinu toho, co já okem. Takže já pak vím, že některé věci pomocí úprav zachráním. Ale pokud bych měl přes levharta vyretušovat 20 větviček, tak to nedělám. To pak nepublikuji a fotku si nechám jen jako vzpomínku.

Máte ještě nějaké fotografické sny?
Mám jeden velký sen, abychom tu planetu nezničili, i když k tomu máme našlápnuto asi nejlíp v historii. Fotografických snů mám pak spoustu. Nedávno jsem byl na Tenerife a mě tak zaujala sukulentní buš, že se asi začnu přeorientovávat

Co považujete za největší úspěch ve své fotografické kariéře?
Tak především to, že moje fotografická kariéra existuje. Potěšilo mě, že se nepotvrdilo, že když se budu focením živit, přestane mě to bavit. Naopak zažívám nejlepší léta svého života. Ale je to tím, že fotím zvířata, což mě baví. Jinak je to úspěch v největší fotografické soutěži, což jsou takové Oskary pro fotografy přírody. Sejde se 50 tisíc fotek z celého světa, včetně fotografů z BBC a National Geographic. Oni pošlou 20 svých nejlepších fotek a čekají, jestli se dostanou do TOP 100. Mně se to vloni povedlo a navíc mojí fotku vybrali jako hlavní motiv celé soutěže. Historicky je nás za 53 let pět fotografů, kteří se se svojí fotkou dostali do té první stovky. V Sydney navíc mojí fotku návštěvníci ohodnotili jako nejhezčí.

Kam bude další expedice?
Bude to v březnu na Borneo. Pojedu tam asi poosmé. Vezu tam skupinku, ale tři dny budu mít pro sebe. Pojedu na místo, které je hrozně drahé a bylo vždycky tím, proč tam chci.

Co byste popřál začínajícím fotografům, kteří si tento rozhovor budou číst?
Popřál bych jim, aby je focení bavilo, ale aby to nedělali s tím, že fotí proto, aby je to jednou živilo. Musí se soustředit na to, aby je to bavilo a tím vznikly ty fotky, které je budou živit. Mně osobně to trvalo 15 let. Ať je to baví a naplňuje, pak je to jednou uživí.

První část rozhovoru s Petrem Bambouskem najdete ZDE.