Ygor Duarte: Chybí mi pláž a slunce, ale chci hrát ještě pár let volejbal v Evropě

Z jakého města v Brazílii pocházíš a jak máš velkou rodinu?
Pocházím z velkého přímořského města Fortaleza na severovýchodě Brazílie. Mám rodiče a jednu sestru, která se už odstěhovala a žije se svým manželem. Nedaleko od nás žijí i naši prarodiče, o které se mamka stará.

Jak a v kolika letech ses dostal k volejbalu?
Můj otec hrál volejbal na amatérské úrovni a už jako malého kluka mě brával s sebou, takže jsem měl dobrou průpravu. Závodně jsem se volejbalu začal věnovat od 13 let. Do té doby jsem hrál fotbal, basketbal. Dělal jsem i karate, ve kterém jsem to dotáhl až na hnědý pásek, takže se dokážu v případě potřeby slušně bránit (směje se).

Máš už svou rodinu nebo jsi dosud svobodný?
Jsem stále svobodný. Když jsem přicházel do Příbrami, měl jsem přítelkyni v Brazílii, ale vztah nevydržel. Začala studovat medicínu a neměli jsme na sebe čas, tak jsme se domluvili na rozchodu.

Co považuješ za svůj největší volejbalový úspěch?
V roce 2009 jsem vyhrál s brazilským národním týmem U21 Mistrovství světa ve volejbale v Indii. Ve finále jsme porazili Kubu 3:2 a já hrál semifinále i finále v základu, takže jsem se cítil důležitou součástí týmu. Cením si také druhého místa v brazilské Superlize s týmem Campinas/Kirin v sezoně 2015/16.

Většinu své kariéry si strávil v brazilské Superlize, zkušenost máš i z Estonska a teď z české extraligy. Jak bys porovnal úroveň volejbalu v jednotlivých zemích?
V Brazílii se hraje více technický volejbal, ale některé týmy mají také silné smečaře. Je to takový mix techniky a síly. V Estonsku byla úroveň volejbalu nižší. V lize bylo jen 5 dobrých týmů a zbytek byl slabý. V české extralize vidím silné a vysoké hráče, kvalita je dobrá. Je zde 13 týmů a všechny v podstatě můžou vyhrát. Hraje se méně technicky, ale o to více silově. Je dobré, že všechny týmy mají svou kvalitu a vždy je o co hrát.

V čem se nejvíc liší brazilský volejbal oproti tomu českému?
Jak už jsem zmínil, volejbal v Brazílii je více technický. V řadě týmů hrají zkušení nahrávači ve věku 30, 35 někdy dokonce i 40 let. Jsou to zkušení borci, kteří výborně čtou hru, jsou variabilnější, sledují pohyb blokařů na druhé straně a těm se pak špatně odhaduje, na kterou stranu jít. Umí hrát rychle a v různých kombinacích. V české extralize je hodně mladých hráčů, kteří třeba nemají tolik zkušeností, ale jsou vysocí a hrají více na sílu.

Slyšel jsem, že v Brazílii kolikrát spolu trénuje 20 hráčů a tréninky bývají hodně dlouhé a fyzicky náročné. Je to pravda?
Ano, to můžu potvrdit. V Brazílii se trénuje mnohem víc než tady. Ráno začínáme obvykle posilovnou a pak se věnujeme nácviku techniky. Jedná se o různá cvičení pro přihrávače, na obranu, pro smečaře či blokaře. Nemáme tolik skákacích cvičení, ale o to víc se trénuje s míčem, piluje se servis, dlouhé míče, různé kombinace. Proto jsou Brazilci obvykle techničtější. Ráno začínáme v 9 hodin a končíme obvykle okolo 11:30 až 12:00 hod. Odpoledne následuje další trénink, zaměřený na konkrétní zápasové situace. Takto se trénuje obvykle 5x týdně a pak ještě v sobotu před zápasem. Posilovna je minimálně 3x – 4x týdně.

Jak vzpomínáš na zázemí v brazilských klubech? Jsou velké kvalitativní rozdíly mezi jednotlivými kluby v rámci Superligy?
V Brazílii mají kluby výborné zázemí. Restaurace pro hráče, rehabilitace, bazén, doktoři, a to vše pod jednou střechou. Haly bývají mnohem větší, ale na zápasy chodí relativně málo diváků. První tři týmy v Superlize jsou opravdu silné, pak tam je řada průměrných mužstev a poslední dva týmy jsou slabé.

Jak se Ti líbí v Příbrami a jak obvykle trávíš volný čas?
Mám rád své spoluhráče a zdejší lidi. Líbí se mi tu víc než v Estonsku, kde jsou lidé takoví stydlivější a uzavření. S kluky z týmu si užijeme hodně legrace. Ve svém volnu toho moc nedělám. Někdy zajdu se spoluhráči do některého z místních barů, ale možnosti tu jsou omezené. Někdy jedu do Prahy. Jinak se snažím hodně odpočívat a ochutnávat různá jídla. Obvykle si vařím sám. Koukám na různé filmy a seriály. Na silvestra jsem byl v Barceloně a moc se mi tam líbilo.

Našel jsi v týmu či ve městě nějaké nové přátele nebo se vídáš většinou jen se svým brazilským spoluhráčem Matheusem Pereirou?
Mám spoustu kamarádů mezi spoluhráči. Blízko mám k Dádovi (Rosenbaum), Martinovi (Šábrt) a Bémíkovi (Böhm). S Martinem vyrážíme za zábavou, protože má dost času a je singl, podobně jako já. Bavím se i s Lukim (Trojanowicz) Tádou (T. Peterka). Snažím se mu občas pomoct, aby nebyl tak nervózní a nebral si věci osobně.

Jak hodnotíš probíhající sezonu ze svého pohledu?
Na začátku jsem měl trochu potíže na příjmu, protože jsem si musel zvyknout na odlišné vlastnosti míče, se kterým se tady hraje. Teď už je to v pohodě, což dokazují i ligové statistiky. V průběhu sezony došlo i ke změně na nahrávce, kdy Pereiru vystřídal Rosenbaum. Oba mají odlišný přístup. Zatímco Pereira hraje rychleji a rád využívá nahrávku za hlavu a útok středem, Rosenbaum volí spíš dlouhé a vysoké nahrávky na hlavní kůl. Dostal jsem se tak víc do hry na útoku, kde se mi postupem času taky začalo víc dařit. Jsem víc ve hře, než jsem byl například v Brazílii, kde má zodpovědnost spočívala více v příjmu, zatímco útok obstarával víc univerzál. Jsem za tu rozšířenou zodpovědnost tady rád a užívám si to.

Už máš tušení, kam budou dále směřovat Tvé kroky po skončení sezony?
Ne, zatím ještě nevím. Každá sezona je v tomto ohledu podobná. Do poslední chvíle nevíme prakticky nic. Tak to zkrátka ve volejbale funguje. Většina cizinců se podepisuje pouze na jeden rok. Ve volejbale není tolik peněz, aby se podepisovaly dlouhodobější kontrakty. Každopádně bych ale chtěl ještě zůstat pár let v Evropě. Je to dobré nejenom pro mou kariéru, ale i jako životní zkušenost. Co se týče výdělku, je to tu relativně srovnatelné s tím, co jsem měl v Brazílii, ale tady víc ušetřím, protože nemusím platit za bydlení a za auto (vyjma benzinu).

Co Ti nejvíc chybí z Brazílie?
Jednoznačně pláž a slunce. Moje rodné město leží u moře a je tam pořád hezky. Pravdou ale je, že posledních pár let tam nežiji, protože jsem hrál v Sao Paulu, kde taky není tolik sluníčka. Chybí mi i naše jídlo, které je v podstatě dost jednoduché. Typicky se jedná o rýži, fazole, hranolky, brambory. Máme zde skvělé červené maso.

Jak se dorozumíváš se svými spoluhráči a s trenérem?
Mluvíme spolu anglicky. Moje angličtina sice není moc dobrá, ale pro potřeby volejbalu si vystačíme. Jedná se v podstatě o pár pokynů, které se stále dokola opakují. V začátcích mi pomáhal s překladem Filip Rejlek, který hrál v Brazílii a domluví se portugalsky. Když potřebuji něco říct a dotyčný nemluví anglicky, tak použiji překladač v telefonu.

Co se Ti líbí v Česku a co se Ti tu naopak nelíbí?
Brazilci se rádi baví. Všude je spousta barů, lidí, hluku a hudby. Tady je daleko méně možností, kam vyrazit za zábavou. Když přijdu do restaurace, tak tam potkám většinou jen pár lidí, kteří se spolu tiše baví a nehraje žádná hudba. Taky moc nemusím zimu. Když je venku chladno, tak se mi nikam nechce a radši zůstávám doma. Na druhou stranu zde musím ocenit bezpečnost. Člověk může jít v klidu po ulici, v ruce držet mobilní telefon a nemusí se bát, že ho někdo přepadne. Líbí se mi taky vaše veřejná doprava. Snadno se za chvíli dostanu na druhou stranu města nebo do Prahy. Zastávku mám kousek od bytu. V telefonu si snadno najdu v kolik, co a odkud jede. Tohle velmi usnadňuje život.