Vánoční vzpomínky aneb každá drobnost je nezapomenutelná

Když jsem byl malý, bydleli jsme s rodiči v Praze a sem, do Příbrami, respektive do Lazce, jsme jezdili na chalupu. Poslední školní den před Vánoci jsem sprintoval ze školy domů do našeho panelákového bytu v Lužinách. U dveří už ležela hromada tašek, krabic a všemožného harampádí, které jsme vezli s sebou na chalupu.

Součástí hromady bagáže byl i tehdejší zázrak socialistické elektroniky – televizor Tesla Color, který vždy majestátně trůnil na zadním sedadle naší šípkově červené Škody 105L. Na chalupě sice televize byla, ale uměla jen černou a bílou. Pestrý vánoční televizní program omezený jen na černobílou verzi byl nepřekonatelným omezením, kvůli kterému jsme s sebou táhli to těžké dřevotřískové monstrum.

Samotná cesta byla také dokonalým zážitkem. Kdo trochu zná staré Škodovky, tak mi dá za pravdu, že vskutku mizerně topily. Po cestě z Prahy do Příbrami se první náznaky tepla dostavily někde kolem Dobříše. Bylo hrozně příjemné, moci si na poslední minuty cesty sundat kulicha a rukavice.

Dodnes si pamatuji ten „šmak“ staré chalupy, ve které se po několik týdnů nevětralo a netopilo. I po letech, kdykoliv vstoupím do starého domu, propojí se mi čichový vjem se vzpomínkou na dětské Vánoce na chalupě. Protože jsem byl ještě malý a ke všemu byly ty Vánoce, nemusel jsem nikomu s ničím pomáhat a mohl jít zlobit ven. Máma vybalovala věci a táta resuscitoval kotel, aby dostal teplotu v domě alespoň do kladných čísel. A malý Honzík lítal po vsi, vymýšlel lumpárnu a tetelil se blahem při pomyšlení na to, že Štědrý den je za dveřmi. Nezapomenutelné chvíle.

Štědrý den byl „nejvíc nejlepším“ dnem. Začínalo to už ráno, kdy jsem učinil zásadní objev, že nám Ježíšek přes noc naježil do obýváku stromeček. S postupem věku mi došlo, že ho táta s mámou v noci asi zdobí, přesto jsem trval na tom, že budu ráno překvapený. A mám to tak pořád. I když teď zdobíme stromeček s manželkou, abychom našemu synátorovi připravili překvapení, stejně si ráno řeknu „jé, stromeček je tady.“ Dětinské, já vím, ale už to jiné nebude. Přistihnu se, že stromeček občas kontroluji, zda ho Ježíšek z nepochopitelného důvodu zase neodnesl.

Později odpoledne se jelo k babičce na Vysokou Pec. Tam byla večeře a první ze dvou stromečkových ceremoniálů. Až, když jsem byl dospělý, svěřil se mi táta, jak moc ho rozčilovalo, že se na Štědrý den musí někam jet. Ale já to miloval. Měl jsem totiž dvojitého Ježíška. Jednou u babičky a podruhé, později večer s našima. Hračky, které jsem dostal, jsem si nechával pod stromečkem, abych je měl po celé prázdniny po ruce a mohl si s nimi hrát. Ležel jsem pod stromečkem, stavěl si stavebnici a k tomu jedl čokoládové bonbóny, co visely na stromečku. Z jejich pozlátek jsem dělal kuličky a ty cvrnkal všude možně. A byl jsem dětsky šťastný.

Vidíte, jaké blbosti si člověk jako dítě zapamatuje. Jaké zdánlivě bezvýznamné detaily ulpí v paměti na dlouhá desetiletí. Stačí pak zcela nepatrný podnět, závan, vůně, zvuk… a vzpomínka je na světě. A s ní nostalgické přání vrátit se zpět a prožít ten okamžik znovu. To je důvod proč si myslím, že bychom měli udělat všechno pro to, aby naše děti vzpomínaly na své bezstarostné Vánoce s láskou a s vědomím, že všechno bylo v pořádku, že nemusely mít strach ani z přítomnosti, ani z budoucnosti.

Vánoce jsou důležitým rodinným momentem, příležitostí k tomu spoustu věcí napravit a zároveň i nevratně pokazit. Snažme se žít Vánoce hlavně srdcem a pro druhé.

Moc bych si přál, aby byly vaše Vánoce v tom dobrém slova smyslu nezapomenutelné!

Jan Konvalinka, starosta města Příbrami