V Dobříši se ročně vyprodukovalo až 18 milionů párů kožených rukavic. Dnes toto řemeslo pomalu zaniká
29. ledna 2020 (06:05)
Dobříši se říkávalo „město rukavic". A má to své opodstatnění. Rukavičkářská výroba bezesporu přispěla k významnému rozvoji města a ovlivnila mnohé životy místních občanů
Dobříši se odjakživa říkalo "město rukavic". Za první republiky odsud do světa mířilo ročně až 18 milionů párů rukavic, pracovalo zde kolem 3 500 pracovníků. Rukavice tehdy patřily k bontonu. Ke každému kostýmku měla dáma jiný pár. Musely pěkně sedět, aby ženě nezvětšovaly ruce. Nosili je ale i muži. Těm z kapes většinou koukaly typické jelenice.
Příběh dobříšského rukavičkářství se nepřímo začal psát už ve třicátých letech devatenáctého století. V té době bydlel v domě U Šárků hauzírník Josef Abeles, který měl celkem šest synů a čtyři dcery. Jeden z jeho synů Šalamoun se vyučil rukavičkářem a založil v Dobříši samostatnou živnost. Zpočátku posílal rukavice na ušití do Prahy, ale to bylo nákladné a kvůli v té době špatnému spojení do Prahy i nepohodlné. Rozhodl se proto, že vyučí vlastní lidi. Protože ještě nebyly dokonalé stroje k výrobě, jeho šičky pracovaly na ručním hřebínkovém strojku. V samotném městě a jeho okolí tenkrát bylo na pět tisíc švadlen.
Povídali jsme si s Karlem Bednářem, který se tomuto řemeslu začal učit v roce 1947. A věnoval mu doslova celý svůj život. Ještě dnes provádí zájemce po expozici rukavičkářství v Muzeu Dobříš.
Jak jste se k tomuto řemeslu dostal?
Pocházím z Jižních Čech, můj otec byl řídící učitel na vsi, bratr a sestra studovali. Já jsem však chtěl „do světa“. Nalákaly mě tenkrát propagační materiály a já nastoupil v Abertamech v Krušnohoří do rukavičkářského učiliště. Odsud jsem se dostal až na Dobříš. Oženil jsem se ještě před vojnou. Když jsem rukoval k pohraniční stráži, měl jsem již devítiměsíční dcerku. Po návratu domů jsem pak vlastně celý svůj život dělal rukavičkáře.
Co všechno jste v podniku dělal?
Byl jsem jeden z prvních, koho začaly při práci zlobit karpály. A tak se mnou zkoušeli, co bych mohl dělat. Nejdříve jsem normoval, do dvou let ze mně byl mistr, pak vedoucí provozu. Měl jsem pod sebou 650 pracovníků, z toho devadesát procent žen. Byl to život hezký, ale výroba je to náročná.
Čím byla výroba náročná?
Náš vývoz byl zaměřený na export do kapitalistických států. Vyváželi jsme do USA, Švédska, Finska, Holandska, Kanady. To přinášelo vysoké nároky na práci. Ač jsem s lidmi velmi dobře vycházel, tak ke mně moc nechtěli chodit pracovat, vyžadovala se zde totiž vysoká kvalita. Dnes se s bývalými spolupracovníky potkáváme a rádi na tu dobu vzpomínáme.
Spousta lidí, kteří se rukavičkářství vyučili, toto řemeslo nakonec nikdy nedělali, protože neuměli dostatečně dobře manipulovat s materiálem. To je základ. Materiál bylo potřeba zpracovat tak, aby výrobek odpovídal přísným normám a zároveň dostatečně rychle, aby si člověk vydělal. A to je umění.
Jaká byla atmosféra na pracovišti?
Atmosféra mezi pracovníky byla lepší, než bývá v podnicích dnes. Všichni jsme byli na jedné lodi, nebyly mezi námi žádné velké rozdíly. Já bral jako mistr dokonce někdy i méně než pan rukavičkář. A naopak, ani podnikový ředitel neměl ve srovnání se mnou žádný velký plat. Byli jsme si všichni rovni, nedocházelo k žádnému třídnímu vypětí. Řada lidí na to dodnes ráda vzpomíná. Dnes je doba horší, je hodně závisti mezi lidmi.
Jak jste se s podnikem loučil, když jste odcházel?
Pozval jsem veškeré své spolupracovníky, co jsem měl kolem sebe. V zasedací místnosti bylo tenkrát kolem šedesáti lidí. Bylo pohoštění, hrála kapela. Odcházel jsem v roce 1992, tedy v době, kdy už začínaly problémy a hlásili se noví zájemci o výrobu. Nakonec podnik rozebrali tak, že z něj nic nezbylo. Bylo to smutné loučení. I slzy mi tekly.
Proč myslíte, že dnes již nejsou kožené rukavice tolik oblíbené?
Móda a vůbec styl života je dnes úplně jiný. Dnes je pro lidi důležité, aby se to hlavně dalo rychle nasadit, shodit a pak někam hodit. Dříve to byl společenský doplněk, rukavice patřily k bontonu. Navíc dnes je to dost drahá záležitost. Lidé si raději koupí výrobek z Číny, kde se dělá za hrst rýže.
Děkujeme za rozhovor
Příběh dobříšského rukavičkářství se nepřímo začal psát už ve třicátých letech devatenáctého století. V té době bydlel v domě U Šárků hauzírník Josef Abeles, který měl celkem šest synů a čtyři dcery. Jeden z jeho synů Šalamoun se vyučil rukavičkářem a založil v Dobříši samostatnou živnost. Zpočátku posílal rukavice na ušití do Prahy, ale to bylo nákladné a kvůli v té době špatnému spojení do Prahy i nepohodlné. Rozhodl se proto, že vyučí vlastní lidi. Protože ještě nebyly dokonalé stroje k výrobě, jeho šičky pracovaly na ručním hřebínkovém strojku. V samotném městě a jeho okolí tenkrát bylo na pět tisíc švadlen.
Povídali jsme si s Karlem Bednářem, který se tomuto řemeslu začal učit v roce 1947. A věnoval mu doslova celý svůj život. Ještě dnes provádí zájemce po expozici rukavičkářství v Muzeu Dobříš.
Jak jste se k tomuto řemeslu dostal?
Pocházím z Jižních Čech, můj otec byl řídící učitel na vsi, bratr a sestra studovali. Já jsem však chtěl „do světa“. Nalákaly mě tenkrát propagační materiály a já nastoupil v Abertamech v Krušnohoří do rukavičkářského učiliště. Odsud jsem se dostal až na Dobříš. Oženil jsem se ještě před vojnou. Když jsem rukoval k pohraniční stráži, měl jsem již devítiměsíční dcerku. Po návratu domů jsem pak vlastně celý svůj život dělal rukavičkáře.
Co všechno jste v podniku dělal?
Byl jsem jeden z prvních, koho začaly při práci zlobit karpály. A tak se mnou zkoušeli, co bych mohl dělat. Nejdříve jsem normoval, do dvou let ze mně byl mistr, pak vedoucí provozu. Měl jsem pod sebou 650 pracovníků, z toho devadesát procent žen. Byl to život hezký, ale výroba je to náročná.
Čím byla výroba náročná?
Náš vývoz byl zaměřený na export do kapitalistických států. Vyváželi jsme do USA, Švédska, Finska, Holandska, Kanady. To přinášelo vysoké nároky na práci. Ač jsem s lidmi velmi dobře vycházel, tak ke mně moc nechtěli chodit pracovat, vyžadovala se zde totiž vysoká kvalita. Dnes se s bývalými spolupracovníky potkáváme a rádi na tu dobu vzpomínáme.
Spousta lidí, kteří se rukavičkářství vyučili, toto řemeslo nakonec nikdy nedělali, protože neuměli dostatečně dobře manipulovat s materiálem. To je základ. Materiál bylo potřeba zpracovat tak, aby výrobek odpovídal přísným normám a zároveň dostatečně rychle, aby si člověk vydělal. A to je umění.
Jaká byla atmosféra na pracovišti?
Atmosféra mezi pracovníky byla lepší, než bývá v podnicích dnes. Všichni jsme byli na jedné lodi, nebyly mezi námi žádné velké rozdíly. Já bral jako mistr dokonce někdy i méně než pan rukavičkář. A naopak, ani podnikový ředitel neměl ve srovnání se mnou žádný velký plat. Byli jsme si všichni rovni, nedocházelo k žádnému třídnímu vypětí. Řada lidí na to dodnes ráda vzpomíná. Dnes je doba horší, je hodně závisti mezi lidmi.
Jak jste se s podnikem loučil, když jste odcházel?
Pozval jsem veškeré své spolupracovníky, co jsem měl kolem sebe. V zasedací místnosti bylo tenkrát kolem šedesáti lidí. Bylo pohoštění, hrála kapela. Odcházel jsem v roce 1992, tedy v době, kdy už začínaly problémy a hlásili se noví zájemci o výrobu. Nakonec podnik rozebrali tak, že z něj nic nezbylo. Bylo to smutné loučení. I slzy mi tekly.
Proč myslíte, že dnes již nejsou kožené rukavice tolik oblíbené?
Móda a vůbec styl života je dnes úplně jiný. Dnes je pro lidi důležité, aby se to hlavně dalo rychle nasadit, shodit a pak někam hodit. Dříve to byl společenský doplněk, rukavice patřily k bontonu. Navíc dnes je to dost drahá záležitost. Lidé si raději koupí výrobek z Číny, kde se dělá za hrst rýže.
Děkujeme za rozhovor
Tip redakce: Pokud nechcete, aby vám unikly aktuální informace, staňte se fanoušky naší stránky na Facebooku a budete 24 hodin denně v obraze.
zdroj: pribram.cz
autor: Miloslava Ritschlová, foto: Jakub Pečenka
Další články
Pozor! Nemáte doma červené brambory z Francie? Kaufland je stahuje z prodeje
Zákazníci, kteří si koupili červené konzumní brambory v balení 1,5 kilogramu, by měli …
AKTUÁLNĚ
Iveta Hlubučková: Můj největší relax? Když žehlím a koukám na Hercula Poirota
Patří k výrazným tvářím současného souboru Divadla A. Dvořáka v Příbrami. Diváci ji …
ROZHOVOR
Domácí pevnost stále nedobyta. Baník smetl Písek devíti góly, Kafka i Hasman za pět bodů
Hokejisté HC Baník Příbram udrželi před vlastními fanoušky stoprocentní bilanci i v …
SPORT
Hasiči na Příbramsku opět v roli zvířecích záchranářů. Ve Staré Huti vytáhli psa ze šikmé šachty
STARÁ HUŤ U DOBŘÍŠE – Záchrana uvězněných zvířat patří mezi méně tradiční, ale o to …
AKTUÁLNĚ
Začíná období Střelců. Co na srdci, to na jazyku – a sbalený kufr za dveřmi
Nuda je pro ně horší než rýma, pevný jízdní řád považují za osobní urážku a jakmile se …
LIFESTYLE
Nejdřív parfémy, potom lahve alkoholu. Zloděj řádil v příbramských obchodech
Sérii krádeží se podařilo objasnit příbramským policistům. Z nich je podezřelý 33lety …
AKTUÁLNĚ
Vláda couvla ze zdravých školních obědů, místo pravidel budou jen doporučení. Jak vaří jídelny v Příbrami?
Dlouho připravovaná reforma školního stravování, která měla do školních jídelen vnést …
AKTUÁLNĚ
Příbram hostila přední odborníky na onemocnění štítné žlázy
Oblastní nemocnice Příbram se stala dějištěm XII. Setkání pod Svatou Horou. Odborná …
ZDRAVOTNICTVÍ
Houba, kterou znal už Ötzi před 5300 lety. Roste i v brdských lesích
Na první pohled nenápadný choroš, který vyrůstá na kmenech bříz, patří k …
POZNÁVÁME BRDY
Znáte výraz „rizz“ nebo „brainrot“? Velký průvodce slovníkem Generace Alfa pro zmatené dospělé
Pokud máte pocit, že dnešním teenagerům nerozumíte ani slovo, nejste v tom sami. …
ZAJÍMAVOSTI









