V Dobříši se ročně vyprodukovalo až 18 milionů párů kožených rukavic. Dnes toto řemeslo pomalu zaniká

Dobříši se odjakživa říkalo "město rukavic". Za první republiky odsud do světa mířilo ročně až 18 milionů párů rukavic, pracovalo zde kolem 3 500 pracovníků. Rukavice tehdy patřily k bontonu. Ke každému kostýmku měla dáma jiný pár. Musely pěkně sedět, aby ženě nezvětšovaly ruce. Nosili je ale i muži. Těm z kapes většinou koukaly typické jelenice.

Příběh dobříšského rukavičkářství se nepřímo začal psát už ve třicátých letech devatenáctého století. V té době bydlel v domě U Šárků hauzírník Josef Abeles, který měl celkem šest synů a čtyři dcery. Jeden z jeho synů Šalamoun se vyučil rukavičkářem a založil v Dobříši samostatnou živnost. Zpočátku posílal rukavice na ušití do Prahy, ale to bylo nákladné a kvůli v té době špatnému spojení do Prahy i nepohodlné. Rozhodl se proto, že vyučí vlastní lidi. Protože ještě nebyly dokonalé stroje k výrobě, jeho šičky pracovaly na ručním hřebínkovém strojku. V samotném městě a jeho okolí tenkrát bylo na pět tisíc švadlen.

Povídali jsme si s Karlem Bednářem, který se tomuto řemeslu začal učit v roce 1947. A věnoval mu doslova celý svůj život. Ještě dnes provádí zájemce po expozici rukavičkářství v Muzeu Dobříš.

Jak jste se k tomuto řemeslu dostal?
Pocházím z Jižních Čech, můj otec byl řídící učitel na vsi, bratr a sestra studovali. Já jsem však chtěl „do světa“. Nalákaly mě tenkrát propagační materiály a já nastoupil v Abertamech v Krušnohoří do rukavičkářského učiliště. Odsud jsem se dostal až na Dobříš. Oženil jsem se ještě před vojnou. Když jsem rukoval k pohraniční stráži, měl jsem již devítiměsíční dcerku. Po návratu domů jsem pak vlastně celý svůj život dělal rukavičkáře.

Co všechno jste v podniku dělal?
Byl jsem jeden z prvních, koho začaly při práci zlobit karpály. A tak se mnou zkoušeli, co bych mohl dělat. Nejdříve jsem normoval, do dvou let ze mně byl mistr, pak vedoucí provozu. Měl jsem pod sebou 650 pracovníků, z toho devadesát procent žen. Byl to život hezký, ale výroba je to náročná.

Čím byla výroba náročná?
Náš vývoz byl zaměřený na export do kapitalistických států. Vyváželi jsme do USA, Švédska, Finska, Holandska, Kanady. To přinášelo vysoké nároky na práci. Ač jsem s lidmi velmi dobře vycházel, tak ke mně moc nechtěli chodit pracovat, vyžadovala se zde totiž vysoká kvalita. Dnes se s bývalými spolupracovníky potkáváme a rádi na tu dobu vzpomínáme.

Spousta lidí, kteří se rukavičkářství vyučili, toto řemeslo nakonec nikdy nedělali, protože neuměli dostatečně dobře manipulovat s materiálem. To je základ. Materiál bylo potřeba zpracovat tak, aby výrobek odpovídal přísným normám a zároveň dostatečně rychle, aby si člověk vydělal. A to je umění.

Jaká byla atmosféra na pracovišti?
Atmosféra mezi pracovníky byla lepší, než bývá v podnicích dnes. Všichni jsme byli na jedné lodi, nebyly mezi námi žádné velké rozdíly. Já bral jako mistr dokonce někdy i méně než pan rukavičkář. A naopak, ani podnikový ředitel neměl ve srovnání se mnou žádný velký plat. Byli jsme si všichni rovni, nedocházelo k žádnému třídnímu vypětí. Řada lidí na to dodnes ráda vzpomíná. Dnes je doba horší, je hodně závisti mezi lidmi.

Jak jste se s podnikem loučil, když jste odcházel?
Pozval jsem veškeré své spolupracovníky, co jsem měl kolem sebe. V zasedací místnosti bylo tenkrát kolem šedesáti lidí. Bylo pohoštění, hrála kapela. Odcházel jsem v roce 1992, tedy v době, kdy už začínaly problémy a hlásili se noví zájemci o výrobu. Nakonec podnik rozebrali tak, že z něj nic nezbylo. Bylo to smutné loučení. I slzy mi tekly.

Proč myslíte, že dnes již nejsou kožené rukavice tolik oblíbené?
Móda a vůbec styl života je dnes úplně jiný. Dnes je pro lidi důležité, aby se to hlavně dalo rychle nasadit, shodit a pak někam hodit. Dříve to byl společenský doplněk, rukavice patřily k bontonu. Navíc dnes je to dost drahá záležitost. Lidé si raději koupí výrobek z Číny, kde se dělá za hrst rýže.

Děkujeme za rozhovor