Tři nejčastější rodičovské chyby, které mohou vést ke kyberšikaně

1. Mobil důležitější než potomek
Vidíme spoustu úžasných rodičů, kteří se dětem věnují, najdou si na ně čas a mají společné aktivity a zážitky. Takových rodičů potkávám spoustu na seminářích o bezpečnému internetu i dalších rozvíjejících psychosociální dovednosti a výchovné kompetence. Mají zájem o co nejlepší rozvoj svého dítěte a chrání jej. Nejsou to však ti, se kterými se pak setkávám při řešení šikany. Často stačí se rozhlédnout okolo sebe. Maminky, místo aby na své dítě mluvily do kočárku, všímaly si ho a vyvíjely vzájemnou interakci, „sjíždějí“ sociální sítě. Nebo tatínci, kteří nepustí mobil z ruky ani s dětmi. Nedávno jsem podobnou situaci zažila u zubaře. Otec byl celou dobu na mobilu a asi desetiletý chlapec se dožadoval pozornosti, že se bojí. Tatínek ani nezvedl hlavu, hoch si povídal se mnou a ve chvíli, kdy jsem vcházela do ordinace, chytil otce za paži a velice výmluvně mu sdělil „Tati, já jsem tvoje dítě!“. Další příklad mám z fronty na konzultace pro rodiče a děti na základní škole – pouze dva rodiče komunikovali se svými dětmi, ostatní s mobilem. A mohla bych uvést spoustu jiných. Možná si toho jen více všímám, ale je to tristní. Rodiče dítěti ukazují, že virtuální svět je důležitější než on, a aby dítě bylo v pohodě, unikne také více do virtuality, protože tam se s ním někdo baví a věnuje se mu.

2. Venku se s cizími nebaví, na počítači ano
Druhou výraznou chybou je podcenění nebezpečí virtuálního světa. Virtualita je jen zrcadlem reality. Stejně jako je internet úžasné a báječné prostředí, kde se dozvíme úplně všechno a lze tu dělat množství věcí, je naprosto identicky – a někdy bohužel i mnohem více – nebezpečným místem jako reálný svět. Většina dětí vám řekne, že se nesmí venku bavit s cizími lidmi, s nikým nesmí nikam chodit a nic si od cizího člověka brát. Ovšem ty samé děti často sdělují, jak komunikují s neznámými lidmi v RPG komunitách (Role-playing game – hry na hrdiny), hrají s nimi, nechávají se uplácet komponentami do her, naprosto nezřízeně cizím osobám sdělují vše o svém soukromí včetně telefonního čísla a dalších osobních údajů. Pokud je tou osobou kyberpredátor, velice často a lehce si dítě vyprofiluje. Ptám se dětí, zda by se bavili s padesátiletým pánem na náměstí, který by je oslovil a říkal „Ahoj chlapečku, chtěl bych být tvůj kamarád. Půjdeš si se mnou hrát?“. Většina křičí, že by se s ním nebavili nebo někoho zavolali, že je obtěžuje cizí chlap. Ve virtuálním prostředí to však bez problémů dělají a je jim to jedno. Pak se stávají velice lehkou obětí kyberšikany.

3. I zábava má své limity
Třetí chybou je dávat dítěti mobil pro pobavení. Od dětí často slyším, že jim rodiče dají mobil, ať si hrají a neotravují. Někdo dokonce zabavuje mobilem už dvouleté děti. Je třeba i o tomhle přemýšlet. Jsem přesvědčena, a praxe to potvrzuje, že pokud rodič dítěti virtualitu ukazuje postupně a je u toho s ním, je pro dítě přínosem. Samozřejmě jsou důležitá pravidla, limity a jejich dodržování. S technologiemi se má dítě seznámit včas, protože se stane jeho běžnou součástí života, ale rodič musí mít kontrolu. Když posílá dítě na cestu, také mu nejdříve ukáže, jak se přechází silnice a na co si dát pozor, aby ho nepřejelo auto. Stejně tak by rodiče měli dětem vysvětlit, jak odpovědně zacházet s technologiemi, co se smí, je bezpečné a co ne. Toto takzvané psychologické bezpečí ještě mnoho rodičů podpoří bezpečím technologickým a mobil dítěte zabezpečí dostupnými programy rodičovské kontroly, případně mají společný účet na Googlu a vidí, co jejich dítě dělá a zda ho někdo neohrožuje. Děti už dneska velice dobře dokáží říci „můj rodič mě má rád a má o mě starost, proto na mě dohlíží“. Samozřejmě že u puberťáků už je to trochu jinak, ale ti, kteří se naučili chovat bezpečně v útlém dětství, se ve velké většině chovají bezpečně i nadále. To už ukazují mnohé výzkumy. Bohužel někteří rodiče stále pouští děti do vod internetu bez jakékoli průpravy a nastavení bezpečí. Je to stejné, jako kdyby je vyhodili uprostřed oceánu s tím, že ho možná přeplavou, nebo taky ne. Místo plavání se v něm dítě často „plácá“ a opět se častěji stává obětí či agresorem, a to zejména z neznalosti.