Světový šampion v silovém trojboji přivezl do Příbrami další zlato z mistrovství Evropy. „Závodit potřebuju“

V loňském roce proběhlo v Příbrami Mezinárodní Mistrovství ČR a SR v silovém trojboji a dřepu. Akce měla obrovský úspěch a zúčastnilo se jí rekordních tři sta závodníků. Organizátorem byl Jan Suda, sám zkušený závodník špičkové úrovně, který se však z důvodu neslučitelnosti organizace a postu závodníka, do boje na tomto mistrovství nezapojil.

Svou formu však předvedl později. V září obsadil první místo ve své kategorii na světovém šampionátu a zároveň si odvezl druhé místo v celkovém pořadí. Sbírku vzácných medailí doplnil čerstvě před týdnem na Mistrovství Evropy GPS ve francouzském Nancy. Ani tady netroškařil a sáhl znovu po zlatě.

Rád by zúročil své zkušenosti a v Příbrami zorganizoval i evropské šampionáty. Takový závod však trvá až sedm dní a jeho rozpočet by se vyšplhal na 600 až 700 tisíc. Bez přispění štědrých sponzorů se nejspíš naše město nájezdu třech až šesti stovek svalnatých mužů lačnících po vítězství nedočká.

Jak dlouho jste se na mistrovství připravoval?

„Po světovém poháru v Maďarsku, jsem si dal chvíli pauzu a na mistrovství v Nancy jsem se připravoval od prosince, silovému trojboji se ale věnuji už deset let a silovému sportu vůbec, už od šestnácti. Specializuji se na silový trojboj, to znamená, že soutěžím v bench pressu, mrtvém tahu a dřepu.“

Zvítězil jste ve váhové kategorii od 110 do 124 kg do 39 let, blíží se vám ale čtvrté kulatiny co bude dál?

„Rozhodl jsem se závodit opět v mužích. Do veteránů nechci, chci radši prohrát s mladýma a trochu je pozlobit, než to mít v seniorech moc jednoduché.“

Jste jeden z nejlepších na světě. Jak se vám žije v Čechách?

„Žije se mi strašně špatně, je to amatérský sport, tenhle sport nemá profesionální možnosti. Vydělat peníze se dá, jen pokud se člověk účastní nějakých show, galavečerů, ale ne soutěžením.“

Jak tedy silový trojboj ovlivňuje váš život?

„Když zůstanu v práci, budu mít hodně peněz, ale nebudu mít čas na trénink. Když nebudu v práci, budu moci trénovat, ale nemám pak dostatek peněz. Nějak tím proplouvám. Je to hrozně těžký.“

Denní režim závodníka se tedy odvíjí jakým způsobem?

„V půl páté vstanu, na půl šestou jsem v práci. Pak se věnuju tréninku, to trvá 2,5 hodiny a to nepočítám převlékání a sprchu – dohromady jsou to tři hodiny. I deset minut pro mě hraje roli. Vlastně pak akorát nakoupím, uvařím a jdu spát.“

Je při takovém zápřahu čas na rodinu?

„Práce nemůže jít stranou, to je chleba. K tomu sport, a když bych chtěl přidat rodinu, zjistím, že tyhle tři věci už dohromady pořádně dělat nejde. Všechny věci člověk musí dělat na sto procent a tři věci už se zvládnout nedají. To už by nefungovalo. Já musím pořád být v nějakém místě dění, závodit nebo rozhodcovat, nedokážu sedět doma nebo jezdit jen na výlety. Na rekreační sport nejsem, potřebuji závodit.“

Stresujete se před závodem?

„Když jsem začínal, tak jsem byl nervózní týden i čtrnáct dní předem. V hlavě mi šrotovalo jak si naložit váhu, zvládnout pokusy. Postupně se to posunuje, ale v den závodu budu nervózní vždycky. Nechcete zklamat, zahodit přípravu… Po prvním pokusu už nastoupí adrenalin a tréma už je mimo.“

Vyhýbají se vám zranění?

„Občas na závodech dojde k nějakému natažení, natržení nějakého úponu. Teď si závodník vyhřezl plotýnku. Odborník na kuriózní úrazy jsem asi já :-). Na mistrovství republiky jsem si amputoval malíček. Odkládal jsem činku, a jak jsem byl rozkročený, položil jsem si ji na nohu. Chtěl jsem si dojít pro medaili, tak jsem skoro amputovaný malíček visící na kůži zavázal a šel na vyhlášení. K doktorovi jsem se dostal až v půl 11 večer. Doktora vzbudili, chtěl, abych na něho dýchnul a divil se, proč střízliví zvedám činky takhle v noci. Nakonec jsme se tomu po vysvětlení zasmáli.“

Jana Sudu teď čeká další příprava, tentokrát na mistrovství světa v Maďarku, které se koná v září. Rád by tu v součtu zvedl 850 kg. Držíme palce a přejeme mnoho štěstí.