Saša Rašilov by chtěl být na den námořním kapitánem

Rozhovor pro náš portál vznikl během příjemného podvečera v kavárně U Nulté hodiny — a byl to přesně ten typ setkání, které chcete, aby neskončilo.

Jakou hudbu nejraději posloucháte?
Záleží na náladě – nebo spíš na tom, jakou si zrovna chci vytvořit. Když potřebuji energii, sahám po svižnější hudbě, nejčastěji latinskoamerických rytmech nebo big beatu. Jinak jsem klasicky vyrůstal na Beatles, Rolling Stones nebo Pink Floydech – tyhle kapely mě nikdy neurazí.

A když chci spíš zklidnit hlavu, pustím si i vážnou hudbu. Mám pár oblíbených autorů, kteří jsou až meditativní… například Arvo Pärt, ten mě vždycky dovede uklidnit.

Máte nějaký typ role, která vás opravdu baví?
Jednoznačně dávám přednost postavám, které v sobě mají humor. Jsou divácky vděčné, ale zároveň výzva. Nesmí se to odbýt – ale když se to povede, reakce přijde okamžitě. Lidi se prostě smějí. A to je nádhera.

Ve vaší roli v seriálu Taneční mě zaujalo, jak přirozeně jste zahrál proměnu sebevědomého muže, který najednou začne objevovat, že ne vše je tak, jak si myslel. Bavilo vás to? Jste tanečník i v civilu?
Bavilo mě to moc. Tanci jsem se věnoval na konzervatoři, ale jinak jsem byl vždycky spíš „klasickej chlap“. Když někdo řekl: „Nepůjdeme si zatancovat?“, měl jsem okamžitě šest set jiných nápadů, co dělat. To se ale časem změnilo. Přestal jsem se stydět a definitivní průlom přišel se StarDance – a vlastně i jako trénink na ples mojí dcery. Díky tomu jsem ji pak zvládl provést valčíkem. No a ten seriál? To bylo takové završení všech těch mých tanečních snah. Krásná spolupráce s Jiřím Vejdělkem, silná role… a navíc svět tanečníků jako taková „řeholnická“ disciplína. Fascinující.

Existuje film nebo divadelní hra, která vás oslovila jako člověka — ne nutně jako herce? Něco, co vás opravdu zasáhlo nebo ovlivnilo?
Jak jste to řekla, tak se mi hned vybavila konzervatoř. Právě tam pro mě bylo zásadní nejen setkání s divadlem jako takovým, ale hlavně s příběhy a postavami, které měly skutečnou hloubku a dotkly se mě osobně.

Jedním z takových silných momentů pro mě byla slavná hra O myších a lidech od Johna Steinbecka. Pracovali jsme na ní tehdy s mým spolužákem Broňou Kotišem, zkoušeli jsme hlavní postavy a jejich dialogy — a právě na těch jsme se učili, jak se dělá opravdové divadlo. Mělo to váhu. A zůstalo to ve mně dodnes.

Kdybyste mohl herectví na jeden den vyměnit za úplně jinou profesi — co by to bylo? Jaký jiný sen vás láká?
Námořní kapitán. To bych si vážně přál. … má to v sobě svobodu i dobrodružství.

K historii máte blízko – je to znát i z vaší práce. Existuje období, které vás obzvlášť zajímá – nebo nějaká postava, kterou byste si ještě rád zahrál? Třeba Karel IV.?
No jéje, třeba Karel IV.? To by byla čest. Historie mě baví hlavně ta česká. Je to pro mě nekonečný zdroj fascinace – třeba Toulky českou minulostí od Českého rozhlasu a dílo Petra Hory Hořejše. Mluvené slovo miluju odjakživa, nejen jako tvůrce, ale i jako posluchač. Občas se mi panovníci pletou, přiznávám. Jsem pořád v textech a někdy si už nejsem jistý, který byl Jindřich před Václavem, nebo naopak. Ale mám v sobě pocit dluhu – myslím, že svou historii známe málo. A věnovat jí pozornost mi připadá daleko smysluplnější než vykřikovat nějaká nacionalistická hesla.

A co je pro vás relax? Když můžete všechno hodit za hlavu, máte volný den… co uděláte?
Jdu do sauny. Strašně rád! Úplně tohle miluju. A když je možnost, tak si i zaplavu — jedno, druhý, nebo ideálně oboje. To mě opravdu dobíjí.

Jaký typ humoru máte nejraději?
Mám rád humor ve všech škálách. A upřímně — málokterý humor je na mě „moc cynický“ nebo „moc černý“. Tam mám tu hranici hodně posunutou.

Samozřejmě existují témata, z nichž si legraci nedělám. Vadí mi třeba rasismus nebo zesměšňování někoho jen tak pro nic za nic — ať už kvůli původu, vyznání nebo čemukoliv jinému. Ale jinak pro mě humor nemá hranice. Jsem schopný se zasmát jak tomu nejjemnějšímu ironickému vtipu, tak i tomu nejpokleslejšímu humoru — třeba ve stylu Leslieho Nielsena. V tomhle jsem hodně otevřený.