Nejen vůně pečeného chleba, ale i melodie z flašinetu se linuly po Skanzenu Vysoký Chlumec

Pohádkové prostředí s potokem a chaloupkami tak malebnými na pohled, jako by je nakreslil sám malíř Lada. Počasí se vydařilo a lidé si v hojném počtu našli cestu na místo, kde mohli vidět a vyzkoušet si tradiční lidová řemesla, se kterými se jen těžko v běžném životě setkají. Věk návštěvníků, který zde nehrál žádnou roli, se pohyboval v rozmezí od jednoho roku do 99 let. Zkrátka početné skupiny rodin s dětmi včetně dědečků, babiček a přátel si na každém místě našli to své. Na ty nejmenší hned u vstupu v obytném domě z Obděnic čekal perníkář. Kdo chtěl, mohl si u něj uválet těsto, dát ho do formičky a pak si svůj výtvor po pár minutách vyzvednout upečený z trouby a sníst. Nejstarší forma, která u něj byla k zhlédnutí, pocházela z roku 1831.

Jan Bondra ze Třebska u Příbrami zase předváděl, jak se hraje na flašinet. „Hraju na flašinet už deset let, také je sbírám a opravuji. Flašinet co tu mám dnes má melodii vyděrovanou v papírovém pásu a odčítá pneumaticky přes čtecí lištu, o který tón se jedná a jak je dlouhý. Podle toho pouští potom vzduch do píšťal,“ vysvětlil princip fungování Jan Bondra, který je profesí varhanářem. Jan Podlipský z Vysokého Chlumce uplete košík za hodinu. „V listopadu vyhodím na mráz proutí, v prosinci ho roztřídím podle délky, síly a může se plést.“ Jan Podlipský ale také umí hledat vodu a to pomocí proutku, nebo virgule. Dokáže i určit hloubku, ve které se voda nachází. Jak sám říká: „Už jsem se s tím takhle narodil, mám prostě měřítko dané v hlavě.“

Jak funguje šlapací pružinový soustruh, který se běžně v první polovině dvacátého století používal na vesnicích nebo v horách na výrobu například nohou k židlím, předváděl Luděk Zeman z Veverské Bítýšky. Včelař Miroslav Dvořák ze Semtínku měl na ukázku dokonce včelky v akci. Jejich usilovná práce, byla vidět v proskleném úlu. Přítomní z něj nespustili ani na chvilku svůj upřený pohled. Vybavit si kuchyň, proč ne? Luděk Novák z Vysokého Chlumce měl řešení. Užitková keramika, kterou nabízel, obsahovala třeba formy na bábovky, pekáče, nebo hrnky.

Ve skanzenu se mohly děti také dozvědět co je obětinka. Když měl člověk nějaká trápení, vykonal pouť na Svatou Horu. Tam se modlil a věřil, že když tam nechá po sobě hmotnou podobu přání nebo problému, který má, tak mu Bůh uleví nebo pomůže. A jak se dělá obětinka? Včelí vosk se roztaví, naleje se do sádrové nebo dřevěné formy, která se nemusí ničím vymazávat. „Tento zvyk se držel zhruba do začátku druhé světové války, protože poslední voskař v Příbrami zavřel svoji firmu v roce 1950. Dnes se přímo s prací voskaře v Čechách nesetkáte, ale třeba v Německu jsou voskařské firmy. Dokonce v Rakousku se můžete vyučit voskařem, je to tam běžné povolání,“ zhodnotila úpad voskařství v Čechách Lenka Blažková z Hornického muzea Příbram.

Vyrobit si rákosovou „píšťalku“ byl pro ty nejmenší návštěvníky opravdový zážitek. Navíc měli radost, že si ji mohli odnést sebou na památku domů. Proč píšťalka v uvozovkách? „Jmenuje se to piskor, používali to dudáci jako strojek do dud,“ poodkryl taje zajímavého názvu Milan Švagr z Konětop, který měl na ukázku pastýřské flétny z černého bezu z vlastní výroby. Komu po tak náročném a bohatém programu vyhládlo, mohl kručení v žaludku zahnat, třeba kapřími hranolky, klobáskou nebo chlebem namazaným sádlem se škvarky. Na hudebním pódiu se pak postupně vystřídaly folkové kapely Naopak, Terracota, Jakodoma, Alfik&KruppEssen.