Má malé děti a vlastní podnikání. Přesto věnuje svůj čas onkologicky nemocným pacientům

13. srpna 2020 (06:25)

foto: pribram.cz

„Jako dobrovolník nejen dávám, ale i hodně dostávám. Vrací se mi od pacientů velké množství vděčnosti. Od mnohých bych se mohla učit, jak se dají zvládat i složité životní situace,“ říká v rozhovoru pro pribram.cz dobrovolnice Míša.

Matka dvou dětí, která zároveň podniká, si ve svém volném čase nachází volné chvíle, kdy pracuje jako dobrovolnice na onkologickém oddělení v Nemocnici Na Pleši. Pravidelně dojíždí za pacienty a připravuje pro ně tvořivé dílny. V rozhovoru pro pribram.cz prozradila, proč se rozhodla věnovat svůj čas vážně nemocným lidem, ale i to, jak dokáže s malými dětmi zvládat tolik aktivit.

Jak velké máte děti?
Máme dva kluky ve věku 3 a 6 let.

Čím jste chtěla být jako malá?
Jako malá jsem si často hrávala na učitelku. A později mě lákala psychologie. Ani jedno z toho jsem nevystudovala, ale třeba si ještě jeden z těchto snů někdy splním. Nikdy není pozdě začít.

Jaké bylo Vaše zaměstnání před mateřskou dovolenou?
Před mateřskou dovolenou jsem pracovala jako Credit Controller. Měla jsem na starosti vyhodnocování finančních situací našich odběratelů, jejich rizikovost a nastavování kreditních limitů. Byla to práce nejen o číslech, ale také o komunikaci s klienty, se kterými jsme si v průběhu let vytvořili hezké vztahy. I když jsem dnes někde úplně jinde a vracet bych se nechtěla, ráda na tuto práci vzpomínám.

Bylo pro Vás těžké se po mateřské dovolené znovu vrátit do pracovního procesu?
Mám pocit, že jsem ani nikdy z pracovního procesu nevystoupila. Po pár měsících na mateřské dovolené jsem začala po večerech pomalu dávat dohromady své myšlenky ohledně podnikání. Když starší syn povyrostl, dostala jsem prostor věnovat se tomu více a postupně vše realizovat.

Nyní podnikáte. Jak se vám daří skloubit rodinný život s pracovním?
Od začátku podnikání se snažím skloubit rodinný život s tím pracovním tak, abychom byli všichni spokojení a já zároveň nic a nikoho nezanedbávala. A to ani sebe. Ne vždy to jde podle mých představ, ale stále se učím a co nevyhovuje, se snažím měnit. Nejvíce mi pomáhá, že vím, co je pro mě důležité a kam má naše rodina, a i podnikání směřovat. Zároveň mi hodně dala i má zkušenost jako dobrovolníka. Díky ní si více vážím času, který tu jako zdraví lidé máme. A dobře si promýšlím, komu a čemu svůj čas věnuji.

Jednou týdně dojíždíte do nemocnice za onkologicky nemocnými pacienty. Co Vás k tomu vedlo?
Přímo k Amelii a dobrovolnictví mě dovedla náhoda. I když někdo říká, že náhody neexistují. V rodině máme toto onemocnění a já jsem potřebovala dohledat nějaké informace. Našla jsem webové stránky Amelie, kde bylo kromě velkého množství užitečných informací také zmíněno chystané školení nových dobrovolníků. I když jsem o dobrovolnictví nikdy před tím nepřemýšlela, tak jsem ani minutu neváhala a odeslala přihlášku. Zpětně si myslím, že to bylo jedno z těch malých rozhodnutí, které mi pozitivně změnilo život.

Jako dobrovolník totiž nejen dávám, ale i hodně dostávám. Vrací se mi totiž od pacientů velké množství vděčnosti. Od mnohých bych se mohla učit, jak se dají zvládat i složité životní situace. Zažívám díky nim pocit smysluplné práce a tím, že se mnou sdílí malý kousek jejich života, který je tak odlišný od toho mého, učí mě to pokoře a vede k uvědomění, že naše zdraví a vše co díky němu můžeme dělat není samozřejmost.

Setkala jste se s touto nemocí u Vašich blízkých?
Ano, před více než pěti lety mojí babičce diagnostikovali zhoubný nádor. Je to neuvěřitelně silná žena a já ji obdivuji za to, jak tuto nelehkou životní cestu zvládá. Celá rodina se jí snaží být oporou.

Je těžké navázat s pacientem kontakt?
Tím, že v nemocnici jako dobrovolníci pořádáme i tvořivé dílny, tak často na pokojích potkávám pacienty, se kterými jsem se viděla právě na těchto dílnách. Hovor je potom snazší, protože už máme na co navázat. Pokud jde o pacienta, kterého vidím poprvé, důležité je všímat si maličkostí. Často se stačí zeptat na knihu, kterou má položenou na stolečku u postele nebo jen na to, jestli do nemocnice přijel odněkud z okolí. A i když to ze začátku vypadá jen na rychlou návštěvu, pacient se pak většinou rozpovídá a společně tak strávíme třeba i dvě hodiny.

Stalo se Vám někdy, že Vás pacient odmítl?
Ano, stává se mi to. A já to plně respektuji. Často jsou pacienti po náročné léčbě a chtějí odpočívat. Jejich odmítnutí je ale vždy laskavé a často provázené krátkým vzájemným úsměvem. A já vím, že i tak měla má návštěva u nich velký smysl.

Zažila jste s pacienty nějakou silnou emotivní situaci?
Pro mě osobně byl emotivně nejsilnější okamžik, když své nemoci podlehla pacientka, se kterou jsem se vídala více jak 4
měsíce. Potkávala jsem jí na tvořivých dílnách a při návštěvách na pokoji. A po většinu doby jsem vůbec netušila, že je to tak vážné. Byla to zároveň moje úplně první pacientka, kterou jsem jako dobrovolnice navštívila. Vděčím jí za milou první zkušenost, kterou si budu navždy pamatovat.

Jak se Vy osobně snažíte vyvarovat nemocem?
Většinou se během pracovního týdne příliš nezastavím, a tak se alespoň snažím myslet na dostatečný odpočinek a večer chodit včas spát. Zároveň nezapomínám pravidelně jíst, a i do práce si chystám malé zdravé svačiny. Víkendy trávíme s dětmi odpočinkem a pohybem na čerstvém vzduchu. Snažím se také vyhýbat stresu, ale to se mi samozřejmě ne vždy daří.

Ptají se Vás Vaše děti, co je to rakovina? Až se zeptají, co jim řeknete?
O vážných onemocněních, stejně tak jako o konci života, si povídáme se starším synem. Tyto rozhovory začíná vždy on sám a já jen odpovídám na to, co ho zajímá. Myslím si, že si sám umí určit, na co už je připravený a co chce vědět. Odpovídám samozřejmě citlivě a s ohledem na jeho věk. Zároveň se ale snažím, aby se v naší rodině tyto věci braly jako něco, co je součástí života a o čem se člověk nemusí bát mluvit.

Co děláte ráda ve svém volném čase?
Většinu svého volného času trávím s rodinou na výletech v přírodě. Čas mi také zbývá na akvarelovou malbu, cvičení jógy a čtení knih.

Jaký máte vztah k Příbramsku?
Od Příbramska bydlíme jen pár kilometrů, a tak je častým cílem našich výletů. Je tu mnoho zajímavých míst a krásná příroda. Zároveň je naším velkým snem přestěhovat se do domečku, který hledáme právě v této oblasti.

Dobrovolníci vypomáhají s administrativními záležitostmi nebo se jako dobrovolní lektoři podílejí na programu a v neposlední řadě spolupracují při jednorázových i pravidelných společenských a kulturních akcích.

Aby byla dobrovolnická práce bezpečná jak pro dobrovolníky, tak pro nemocné, musí každý dobrovolník, který přichází do kontaktu s nemocnými a jejich blízkými projít školením dobrovolníků. To probíhá pravidelně 2 x ročně. Kromě toho dobrovolníci musí podepsat smlouvu, jsou pojištěni na svou činnost a dochází na supervize.

Nejbližší školení dobrovolníků proběhne 10.-11.9. 2020 v Centru Amelie Praha. Zájemci se mohou průběžně hlásit a domluvit si informační schůzku s koordinátorkou dobrovolníků na čísle 608458303.

Tip redakce: Pokud nechcete, aby vám unikly aktuální informace, staňte se fanoušky naší stránky na Facebooku a budete 24 hodin denně v obraze.

zdroj: pribram.cz_Jakub Pečenka

autor: Jakub Pečenka