Lucie (38) o koronaviru: Nemohla jsem dýchat a ztrácela vědomí, převoz do nemocnice si nepamatuji

Lucii je 38 let, bydlí v Příbrami, má manžela, dvě děti a rodinu, která je pro ni vším. Když propukla epidemie koronaviru, necítila se vzhledem ke svému věku a dobrému zdravotnímu stavu nijak ohrožena. Přesto se nakazila a boj se zákeřnou nemocí doma nezvládala. Samotný převoz si téměř nepamatuje. Po několika dnech oxygenoterapie a podání remdesiviru mohla být propuštěna do domácího léčení, kde stále sbírá síly, o které při boji přišla. O tom všem, co jí v posledních dnech potkalo a jak jí prodělaný koronavirus ovlivnil život, jsme si povídali v našem rozhovoru.

Byla jste nedávno propuštěna z příbramské nemocnice, kde jste ležela kvůli komplikacím s koronavirem. Co bylo tím momentem, kdy jste věděla, že doma situaci nezvládnete a budete potřebovat nemocniční péči?
Hranice mezi vlastním a nemocničním ošetřením byla tenká a více méně to zařizovala moje rodina. Já si z toho moc nepamatuji.

Jak vážný byl Váš stav a jak probíhala samotná léčba?
Do nemocnice jsem se dostala ve stavu, se kterým jsme si doma již neporadili. Přes týden jsem měla vysoké horečky, které se nedařilo dostat pod kontrolu, nepomáhala žádná medikace a ani zábaly studenou vodou. Pomalu mi docházel dech a ztrácela jsem vědomí.

Po příjezdu do nemocnice jsem prošla vyšetřením a připojili mě na kyslík, který mi doslova vlil život do žil. Po převozu na lůžkové oddělení mi byl podán lék Remdesivir a kapačky na bolest a teplotu.

Co se vám během dní v nemocnici honilo hlavou?
Člověk zjistí, jak je všechno pomíjivé a jak je život křehký. Já se nakazila a pak nakazila celou moji rodinu, manžela, děti, sestru a její rodinu, moje rodiče. Pořád mi hlavou zněla jediná prosba, aby byli v pořádku. I přesto, jak moc jsem je chtěla chránit, tak se to nepodařilo a neuměla jsem si představit, že ponesu tíhu toho, kdyby došlo na to nejhorší.

Jaká vládla na oddělení atmosféra?
Přes vytíženost zaměstnanců celého oddělení jsem cítila jejich touhu mi pomoci. Všichni se snažili a i přes to, že se každý den vystavují riziku nákazy, tam jdou, pomáhají. Uvědomovala jsem si, že sestřičky i lékařky jsou také matky od rodin, které mají plno povinností a běžných starostí, které přináší jejich život za hranicí nemocnice. Druhý den zase přišly a pomáhaly mi bojovat. Vážím si toho, že tam jsou a odevzdávají tam kus sebe proto, aby pomohly ostatním.

Jak jste byla spokojená s péčí v nemocnici, bylo hodně zvláštní, když kolem vás chodili všichni ve "skafandrech"?
Ano, bylo to úplně jiné, ale je to nutné. Bezpečnost je v této situaci něco, co se nesmí podceňovat. Chápala jsem to a osobně jsem ráda, že mají alespoň malou možnost se chránit a tím chránit i své rodiny, které jsou a měly by být prioritou této doby.

Během Vaší hospitalizace byl s obdobnými problémy do nemocnice přivezen i váš otec. Jak jste to prožívala?
Tatínka přivezli pár dní po mně. Nelze ani vyjádřit, jak velký strach jsem o něj měla. Tatínek ležel na Interně IV. O jeho stavu mě informovala rodina. Cítit tu beznaděj, že mu nemůžu nijak pomoci, byla jedna z nejhorších věcí, co mě v životě potkala. Dávala jsem si vše za vinu, pořád jsem přemýšlela, jak tomu šlo předejít. Vůbec jsem nemyslela na sebe, byl pro mě prioritou.

Jak celou situaci zvládala Vaše rodina a děti? Byli jste v kontaktu?
Mám dvě děti a manžela, i oni covid prodělali. Průběh léčby zvládli v domácím léčení, ale nebylo to nic lehkého. Na jejich psychice se to podepsalo, nikdo není připraven na to, že vám může umřít rodič a prarodič. Na to se nepřipraví dospělí a už vůbec ne dítě.

Je Vám 38 let, takže věkově rozhodně nespadáte do nejohroženějších skupin. Byla jste překvapená tím, co s Vámi nemoc udělala?
Ano, je mi 38 let a ani v tom nejhorším snu by mě nenapadlo, že budu mít tak obtížný průběh. Je to asi lidská vlastnost, že si to nechcete připustit, ale to je velká chyba. Nemusíte mít ani obtížný průběh, ale nakazíte někoho, kdo to nemusí mít jen o zvýšené teplotě a rýmě. Můžete ho připravit o to nejcennější, co máme, a to je život.

Stále existuje mnoho lidí, kteří berou koronavirus na lehkou váhu a myslí si, že se jich netýká. Co byste jim vzkázala?
Vystupme z komfortní zóny a mysleme ohleduplně. Každý z nás je dítě, rodič, sourozenec, manžel, partner a rodině bude chybět.

Změnila tato zkušenost nějak Váš pohled na život a svět jako takový?
Změna ve vnímání života přišla velice brzo a plně si uvědomuji, že není samozřejmostí tu být. Moc si vážím i maličkostí, které jsem dříve přehlížela anebo jsem si je vůbec neuvědomovala.

Je něco, co byste chtěla říct závěrem?
Prosím, myslete a jednejte tak, abyste neohrozili jiné rodiny. Je to všechno v rukách nás lidí, nikoli ve vládních opatření.