Jejich rodiče nemají sílu, odvahu nebo peníze, aby se o ně postarali. Přesto jsme je zastihli s úsměvem na tváři

ROZHOVOR

15. července 2019 (06:14)

Jejich rodiče nemají sílu, odvahu nebo peníze, aby se o ně postarali. Přesto jsme je zastihli s úsměvem na tváři

Byly buď oběťmi, nebo svědky násilí. Svědky alkoholových dýchánků svých rodičů. Nikdo jim nenaslouchal a nebral je vážně. Svou rodinu děti našly až v Dětském domově Pepa v Lazci

Navštívili jsme Dětský domov Pepa v Lazci, abychom se podívali, jak tráví prázdniny děti, které svůj start do života neměly nejšťastnější. Povídali jsme si ředitelkou PhDr. Věrou Splitkovou o tom, jak to vůbec v domově chodí. A nechtělo se nám odsud vůbec pryč. Cítili jsme se tam jako doma.

Jaké děti u vás bydlí?
Původní vize byla, že domov bude jen pro těžce poškozené děti, oběti týrání a zneužívání. V průběhu se však ukázalo, že je potřeba dát střechu nad hlavou i těm, jejichž rodiče jsou ve vězení, na drogách a nevědí sami, co se svým životem, nedokáží děti vychovávat ani jim dát najíst.

Člověk musí počítat s tím, že děti mají za sebou velké citové zranění. Nemají vědomí vlastní ceny, protože téměř nikdo jim doma nenaslouchal, nebrali je vážně jako partnera, ať jim bylo 6 nebo 12 let. Nemusely být přímo oběťmi, ale všechny byly svědky násilí mezi rodiči nebo jejich alkoholových dýchánků. Často na ně rodiče zkoušeli i to, že jim dávali drogy. Mají ošklivé zkušenosti.

Myslím, že je to odraz stavu společnosti. Tlak na lidi, kteří nejsou silní, je velký. Všechno bych mohl mít, ale já na to nemám. Pak si dám deset piv a zapomenu na to. Ale ráno je to znovu stejné. Lidé si neví rady se svým životem, natož s životem dětí.

Co s dětmi, které své trápení skrývají uvnitř?
Některé není schopno mluvit o tom, co prožilo. My se to z něj ale nesnažíme dostat. Necháme to plynout, protože víme, že přijde chvíle, kdy se to otevře a dítě to ze sebe dostane ven. Na tu chvíli si ale musíme počkat. U nás to není jako u soudního výslechu. Děti si už prošly několika soudy a výslechy.

Co je pro děti nejdůležitější, aby se v domově cítily dobře?
Důležité je, aby dítě nemělo strach. Když je tu první den, máme takový rituál. Přivítáme ho, dáme mu dárek, celé mu to tu ukážeme. První, co říkám, je: „Podívej, nejsou tu mříže, okna se otevírají, vrátka nejsou zamčená, vzadu nejsou ploty. Je tu otevřeno, není tu vězení. Kdyby se ti cokoliv nelíbilo a bylo ti zle, můžeš kdykoliv odejít.“ Neustále jim opakujeme, že je to tu takový most. Že máma s tátou zrovna teď nemají sílu, odvahu nebo peníze, ale to všechno se může změnit. Že se třeba máma s taťkou dohodnou, každý sice bude bydlet jinde, ale on/ona půjde zpátky. Není to vězení a není tu navždy. Jejich rodiče nesoudíme ani nehodnotíme, protože víme, že se to může stát.

Utekly vám někdy nějaké děti?
Za těch sedm let, co tu jsem, utekly dvě děti. Jeden desetiletý chlapec to chtěl vyzkoušet, stopl si auto, někam odjel a za dva dny byl zpátky. Pak jsme tu měli 16letého kluka, kterému se zapalovala lýtka a potřeboval za holkama. Udělal si kolečko po tržnicích a pak se také vrátil.

Jak děti trestáte, když něco provedou?
Toho 16letého, který utekl, jsme přijali s tím, že ho tu vítáme. Netrestali jsme ho, spíš jsme se tomu smáli. Tady tresty nefungují. Maximální trest je ten, že nesmí na počítač. Oni těch trestů zažili strašně moc, doma je řezali hodně. Řekli jsme mu: „Tak pojď nám říct ty tvoje zkušenosti z třetího světa, který my neznáme.“ A on vyprávěl.

Jak přistupujete ke starším dětem?
Jak si život zařídí, takový ho budou mít. „Ty se budeš učit, ty si najdeš práci, kamarády, vrátíš se třeba k mámě nebo bráchovi, ale je to všechno na tobě.“ Vedeme je k tomu, aby byly zodpovědní za svůj život. Říkáme jim: „Nemůžeš si stěžovat celý život, že tě máma s tátou neměli rádi. To můžeš dělat dneska, ale až budeš vycházet ze školy, tak už ne.“ A funguje to.

Mohou za dětmi jezdit rodiče na návštěvy?
Pokud rodiče nemají soudem zakázaný styk, nebo nejsou zbaveny rodičovské odpovědnosti, mají právo se s dětmi setkávat. První návštěvy jsou vždy asistované námi. Pokud víme, že dítěti návštěvy neškodí, pak si mohou vzít dítě třeba na víkend. Vše povolují sociální pracovníci, se kterými jsme neustále ve spojení.

Jezdí někdo za dětmi návštěvy?
Na návštěvy sem jezdí jen jeden táta a jedna babička, která přijede jednou za čtvrt roku. Pak je tu děda, který si bere vnučku na víkendy. Teď ji měl u sebe dokonce celý týden.

Kde vidíte největší problém?
Problém je v tom, že nefunguje ani širší rodina. To bylo pro mě to nejhorší překvapení. Říkala jsem si: „Přeci tam musí být prarodiče nebo teta.“ Ale v celé té rodině je něco špatně. Pokud by rodina byla funkční, tak ty děti tady nejsou.

Vrací se k vám děti, které už „vyletěly z hnízda“?
Děti se vrací často. Většinou proto, aby se pochlubily. Holky přivezou ukázat své děti nebo nového partnera. Přicházejí, i když jsou v průšvihu. Třeba si nadělají dluhy a pak se přijdou poradit. Říkáme jim: „Tady je pořád tvůj domov, kdykoliv můžeš přijít.“ A oni vědí, že někde mají někoho, ke komu se mohou vrátit a kdo je nehodnotí.

Jsou děti ve svém běžném životě úspěšní?
Přibližně dvě třetiny dětí nějakým způsobem žijí, jedna třetina je neúspěšná.
Měli jsme tu kluka, který tu byl osm let se svým bratrem, protože oba dva rodiče byli ve vězení. Vyučil se zedníkem, chodil na brigády, sehnali jsme mu práci. A on se najednou vrátil do Kolína ke své komunitě. Teď se povaluje a bere drogy. Převzal styl svých rodičů. Většinou si ale děti s životem poradí. Záleží hodně na tom, koho potkají. Pokud potkají partnera a jeho rodina je přijme, tak je vyhráno.

Jak tráví děti svůj volný čas?
Nezahrnujeme děti věcmi, držíme je ve skromnosti. Ale zato jim dopřáváme zážitky. Ty jsou pro ně důležité, protože formují jejich osobnost. Ověří si, na co mají a nemají, v čem jsou dobří. Nikdo jim je nevezme a oni sami je nezmuchlají a nehodí do popelnice.

Máme tu spoustu projektů, jezdíme na lyže, na vodu, podzimní prázdniny trávíme na chalupě na Šumavě, kam si vždy pozveme kouče a psychoterapeuty. Děti si sami dávají návrhy, kam by chtěly jet. Letos byly dokonce u moře.

Větší děti přihlašujeme do různých projektů. Třeba Danča, která teď maturovala na škole cestovního ruchu, strávila loni měsíc v Anglii. Nadace jí platila ubytování a první práci. Pak si musela hledat práci sama a vydělat si na pobyt. Vůbec si nevěřila, strašlivě se bála. Vrátila se a má obrovský přehled a ambice, přijali jí na VOŠ žurnalistiky. Na to, co si prožila, je nesmírně šikovná. O víkendech chodí na brigádu a pak hned do Prahy na Člověka v tísni. Je krásné, jak ve světě za měsíc nasála od mladých lidí to, že svět může být jiný, než jaký zažila ona.

Co Vám tu udělalo největší radost?
Podařilo se mi dát dohromady tým lidí, kteří jsou na jedné vlně. Je jim tady dobře a neodcházejí. Máme tu dokonce dva muže. Je tu atmosféra domova, která se přenáší na děti. Ty jsou v klidu a pohodě a nemají strach. Jsou rády s dospělými a dospělí jsou rádi s nimi. Když má někdo narozeniny, přijedou pogratulovat, i když zrovna mají dovolenou. Teď v úterý jsme spali pod širákem a všichni přijeli, i když zrovna neměli službu. Dospělí tu tráví mnohem více času, než je jejich povinností.

Máte nějaký sen, kterého byste chtěla dosáhnout?
Přála bych si, aby tento stav trval stále. Vnější věci se dají ovlivnit, dají se sehnat, dům se dá opravit. Podstatná je atmosféra pro děti. Ten klid na duši, která je bolí. To je moje jediné přání.

Když jsme odcházeli, pozvali nás, abychom si s nimi dali oběd. Měli buchtičky se šódo, které si sami uvařili. Nejsou tu kuchaři, a tak tu starší děti pomáhají při vaření. Vaří dokonce i kluci. Jedí vždy všichni společně u jednoho velkého dubového stolu. Když se vrací z výletu, říkají, že jdou domů. A domovem to tu krásně voní. Klobouk dolů.