Honza Tománek: Před dlouhým triatlonem jsem vždy nervózní jako prvorodička

Jakému sportu ses věnoval před tvou nehodou a co tě později přivedlo zrovna k triatlonu?
Před úrazem jsem vlastně dělal všechno a nic. Vždy jsem rád experimentoval. Od mala jsem byl vedený ke sportu, ale u nás doma bylo vždy na prvním místě vzdělání, nikoliv dráha profesionálního sportovce. Hrál jsem fotbal, jezdil na horském kole, na koni, v zimě samozřejmě běžky a sjezdovky. Dá se říct, že jsem byl vždy multisportovní talent, ale nikdy jsem nic nedělal naplno. Teprve až ten úraz mě změnil. Nejprve jsem vyzkoušel plavání, což byl takový dosažitelný sport, ale pak jsem se vrhnul na cyklistiku, která mě provázela už před tím. Kolo mě táhlo nejvíc a v okamžiku, kdy jsem si vyzkoušel handcycling, tak bylo rozhodnuto. Byl to ten „wow“ moment, kdy to byla zase ta krásná dřina, a to se mi vlastně strašně líbilo. K triatlonu jsem dospěl až o mnoho let později, kdy jsem se už vyšvihl i v rámci paracyklistiky, kde jsem získal několik titulů Mistra ČR. Postupem času ale pro mě cyklistika ztratila kouzlo, protože ty distance byly pořád okolo 40 - 50 km a vždycky to byla pouze otázka času a umístění. Já ve svém životě potřebuji mít neustále nějaké výzvy a první takovou výzvou byl poloviční Ironman. Následně jsem do toho skutečně zabřednul a zjistil, že bez podobných výzev nemůžu být. Mám za sebou už 50 dokončených „půlek“, závodil jsem na různých kontinentech a v různých podmínkách. Velký respekt mám ale zatím stále vůči dlouhému triatlonu, kterých jsem zatím dokončil jen sedm a před každým dalším jsem nervózní jako prvorodička.

Díky tvým sponzorům se můžeš triatlonu věnovat takříkajíc na plný úvazek, což mi přijde v dnešní složité době, co se financování sportu týče, jako mimořádný počin. Čím si dokázal své partnery oslovit a vracíš jim podporu nějakým způsobem nazpět?
Finanční podpora parasportu ze strany státu je na relativně nízké úrovni, a proto mi od začátku mé sportovní kariéry nezbývalo než do toho začít šlapat sám jako sportovní manažer. Začal jsem nejdřív oslovováním (firem), ale postupem času se v tom člověk už naučí chodit. Dá se říct, že jsem v tom zajišťování finančních prostředků docela dobrý a triatlonem se tak můžu živit. Partnerství je založeno na reklamní spolupráci, ale já se zároveň vždy snažím vytvářet pro mé partnery i nějaké další hodnoty, ať už to je formou motivačních workshopů nebo zážitkových akcí pro firmy.

Jak takové motivační workshopy či zážitkové akce v tvém provedení vypadají?
Já své motivační workshopy stavím na svém životním příběhu, přičemž vyprávím bez obalu primárně o momentech, kdy se nedařilo. Mnoho lidí, kteří podobné akce navštěvují, zažívají kolikrát sami ve svém životě těžké období. V momentě, kdy jim ukážu, že za mými současnými úspěchy je řada období, kdy se mi nedařilo a musel jsem se vyrovnat s úrazem či s vleklými zdravotními problémy, tak je to pro ně kolikrát více motivující, než kdybych vyprávěl o mých úspěších. Často své workshopy spojím s povídáním o zdravém životním stylu, výživě nebo tréninku. Zážitkové akce mohou mít různou podobu, ať už se jedná o nějaký běh pro zaměstnance nebo firemní triatlon.

Vzhledem k povaze tvého postižení musíš všechny tři disciplíny triatlonu odtáhnout horní polovinou těla, zejména pak rukama, což musí být extrémně fyzicky náročné. Jak to zvládáš, co tě nejvíc trápí a děláš nějaké kompenzační cvičení?
Já, když pracuji s klienty v rámci optimalizace pohybového režimu, tak první, co jim doporučuji je skutečně každodenní strečink. Vždy si najdu čas, minimálně ráno a někdy i večer na to, abych se protáhnul, včetně drobných posilovacích cvičení. Systematicky už nepracuji s žádným fyzioterapeutem, o své tělo už se dokážu starat sám. Jednou za 14 dní chodím i v rámci psychického restartu na masáže. Základem všeho je přiměřenost, rozumné dávkování zátěže a samozřejmě péče o vlastní tělo, s čímž souvisí právě i ten strečink a optimalizovaná výživa. Při závodě skutečně nejvíc dostávají zabrat ramena a krční páteř. Plavání je pro mě pořád spíš takové wellness, zatímco cyklistika bývá mnohdy peklem v závislosti na počasí, na větru i na profilu. Pořád je potřeba si uvědomit, že tratě Ironmana jsou primárně stavěné pro zdravé lidi, takže většinou je cyklistika opravdu největší porce dřiny. U běhu záleží vždy na profilu, ale přeci jenom ta kola se točí rychleji a s menším úsilím, takže zde si většinou kompenzuji ztrátu z cyklistiky. Naštěstí mě ale skutečně netrápí žádné vleklé zdravotní problémy, pouze dochází ke krátkodobému přetížení ramen či loktů.

Jak vlastně vypadá tvá příprava a tréninkový plán?
Vždy záleží na období, ve kterém zrovna jsem. Po sezoně mám vždy měsíc až měsíc a půl tréninkovou pauzu, kdy si sice nemusím plánovat tréninky, ale přesto se 4 - 5x týdně dál hýbu. Na to navazuje už trochu systematičtější suchá příprava, kdy najíždím kilometry na trenažeru, ať už cyklistickém nebo na běžecké formuli. Pochopitelně jsem i v bazénu. Pokud je to zima, kdy jsem na sněhu, tak odjíždím na nespecializované soustředění na běžky. Na to pak už navazuji specializované soustředění, ať už ryze triatlonové nebo čistě cyklistické. Cyklistika je pro mě ta nosná disciplína, kterou potřebuji pilovat nejvíc. Když pak přecházím do závodní sezony, omezím cyklistiku a přidám další dvě disciplíny, a to tréninkové manko relativně rychle smáznu. To znamená, že z té objemové přípravy, která se pohybuje mezi 25 - 35 hodinami týdně, najednou přichází ta závodní specializace, kdy jsem na okolo 15 hodinách zátěže. Těsně před samotným závodem mám už jen cca 5 - 6 hodin týdně.

Kolik absolvuješ v průměru závodů za sezonu?
Teď se to ustálilo na pěti polovičních Ironmanech a k tomu dva až tři dlouhé Ironmany. Do toho se účastním ještě řady lokálních akcí jako jsou různé běhy či menší cyklistické závody, které beru v podstatě pouze jako tréninkové závody, které neřeším.

Kolik handicapovaných sportovců se zpravidla jednotlivých závodů účastní?
Pokud to stáhneme jen na polovičního a celého Ironmana, který je oproti paracyklistice extrémní záležitost, tak je nás vlastně v tom světovém měřítku relativně málo. Lidí, kteří zvládnou polovičního Ironmana je na světě takových sto, o kterých vím. Co se celého Ironmana týče, tak si myslím, že je na světě zhruba 30 lidí, kteří si na něj troufnou navzdory svému handicapu. Na řadě závodů startuji z různých důvodů jako jediný handicapovaný sportovec, ale to já stejně až tak neřeším. Spíš se poměřuji s těmi zdravými sportovci, což kolikrát funguje jako zajímavý motivační faktor nejenom pro mě, ale i pro ně. Většinu závodů dokončuji v první polovině absolutního pořadí.

Jaké jsou hlavní cíle tvé letošní sezony?
Vrcholy sezony jsou dva. Mistrovství světa v polovičním Ironmanu v Lahti, kde je můj cíl jednoznačně obhajoba mistrovského titulu a čtvrtý titul celkově. Co se týče světového šampionátu v dlouhém Ironmanovi v Nice, zde je mým primárním cílem závod vůbec dokončit, protože parametry závodu jsou opravdu náročné. Pokud bych navrch získal i titul, byl by to hezký sen.