Fotograf Ivan Pinkava: Drtikol mou práci v některých etapách určitě ovlivnil, nevědomky i přiznaně

Ivan Pinkava se po absolutoriu oboru fotografie na pražské FAMU v roce 1982 vydal na dráhu volného fotografa, jeho první knižní monografie Dynastie vyšla v roce 1994. Při příležitosti společné výstavy Memento Mori v Galerii Rudolfinum (1998) vznikla ve spolupráci s Václavem Jiráskem a Robertem V. Novákem další publikace se stejným názvem. Retrospektivu Heroes (Galerie Rudolfinum, 2004) doprovodil vznik v pořadí druhé, stejnojmenné monografie a další autorova publikace Ivan Pinkava následovala o pět let později. Americké veřejnosti se souběžně s bilanční výstavou v American University Museum at the Katzen Arts Center fotograf představil monografií Remains před devíti lety. Na svém kontě má desítky samostatných i společných výstav, jeho dílo je zastoupeno například ve sbírkách Národní galerie Praha, brněnské Fait Gallery nebo londýnském Victoria and Albert Museum.
 

„Prezentuji se především dílem. Vměstnat do několika řádek jeho charakteristiku je pro autora v principu nemožné a působí to od něho trochu hloupě,“ říká Ivan Pinkava, proč se v následujícím rozhovoru raději vyhnul dotazu, zda by krátce představil svou tvorbu. Řeč byla tedy o jeho vztahu k dílu Františka Drtikola, aktuálních počinech i blížící se přednášce v příbramské galerii. Ta se uskuteční ve středu 24. listopadu od půl šesté.
 

Tématem vaší přednášky v Galerii Františka Drtikola bude také vize krátkodobé výstavy Pinkava/Drtikol, tedy jakési reakce na Drtikolovo dílo. Co pro vás František Drtikol v tomto ohledu znamená?
František Drtikol je autor, který v některých etapách určitě mou práci ovlivnil, ať už to z mé strany bylo nevědomky či jsem se k němu přiznaně vztahoval nějakou nepřímou vizuální citací. Samozřejmě máme oba zcela jiná umělecká východiska, naše práce jsou dobově zatíženy odlišnými obsahy i důvody, ale přesto se některé vektory nečekaně protínají. A to buď v námětu nebo ve formě. Také jsme oba výhradně ateliéroví fotografové. Zatímco František Drtikol je v mnoha fotografiích výrazně symbolistní, moje práce symbolistní určitě nejsou, přestože se to nepoučený divák někdy může domnívat. Se symboly pracuji spíše v jejich vyprázdněnosti, zpochybňuji je, někdy i schválně podvratně problematizuji. Spíše bych řekl, že pracuji s jakýmisi „ne-symboly", které ovšem vyvolávají jejich zdání.
 

Jaký umělecký počin – v jakékoliv formě – vás v poslední době zaujal?
Určitě probíhající výstava Samota uprostřed davu: Charles Baudelaire a české umění v kutnohorském GASKu věnovaná dvěma stům letům od narození Charlese Baudelaira. A pak třeba uvedení opery Peter Grimes od Benjamina Brittena v režii Davida Radoka v brněnském Národním divadle.
 

Pokud pomineme zastoupení v některých sbírkách nebo listování vydanými publikacemi, kde můžeme vaše fotografie vidět v tomto a příštím roce?
Od 10. listopadu je v pražském Doxu otevřena společná výstava Nadějné vyhlídky, několik prací je nyní k vidění také v Nové galerii v Praze na výstavě Sám sobě nahý a příští rok od konce února v Humpolci v galerii 8smička, kde se připravuje výstava Dialogy o portrétu. Na duben 2022 pak chystá galerie Kvalitář moji společnou výstavu se sochařem Ondřejem Filípkem. Větší sólo projekt připravuji také do Německa, ale to je teprve ve fázi zrodu.

Prozradíte, na čem aktuálně pracujete?
Mám rozpracovaný soubor trochu temných portrétů, který pro mne představuje vědomý návrat kamsi k mým začátkům, kdy jsem hodně pracoval s tváří. Tyto portréty ale mají jiná východiska a jsou zatížené vizuální zkušeností celé mé práce za poslední roky. A samozřejmě se věnuji všem připravovaným projektům včetně plánované výstavy v Příbrami.