11. května u Slivice bojovalo asi 6 tisíc mužů. A právě tyto dny byly pro místní nejhorší

11. května 2021 (06:21)

foto: Hornické muzeum Příbram

Karl von Pückler-Burghauss dal příkaz vybudovat u Milína opěrný bod. A proti němu vyrazilo 11. května několik desítek partyzánů ze skupiny Smrt fašismu a členů revoluční gardy. Začala poslední bitva - u Slivice, do které se zapojily i tři ukrajinské fronty.

Kapitulace německých vojsk v Praze je největším úspěchem pražského povstání, které vypuklo na sklonku druhé světové války 5. května 1945. V návaznosti na všeobecnou kapitulaci německých sil v Evropě, kterou představitelé Německa podepsali ve francouzské Remeši 7. května a o den později v Berlíně, se na ni s revoluční Českou národní radou (ČNR) dohodl velitel německých jednotek generál Rudolf Toussain.

Zatímco v celé Evropě německé jednotky 8. května skládaly zbraně, situace v Praze byla jiná. Rudou armádou ze tří stran obklíčená milionová německá skupina armád Střed pod velením polního maršála Ferdinada Schörnera se chtěla dostat do amerického zajetí. Ze svého postavení na Královéhradecku vedla nejkratší cesta Prahou a okolím, kterou ovládli povstalci. Řada německých velitelů byla odhodlána se za každou cenu probít.

Fanatik Schörner, jenž během opavsko-ostravské operace neváhal postřílet část svého štábu, která nevěřila v německé vítězství, hodlal pro únik z možného zajetí Rudou armádou udělat vše (sám prchl letadlem do amerického zajetí). Vyjádřením záměrů nacistický pohlavárů se stalo i podrobné rozpracování ústupového plánu označovaného zkratkou ARLZ (z německých výrazů pro uvolnění, vyklizení, ochromení, zničení), jenž představoval taktiku "spálené země" a byl vyhlášen koncem roku 1944.

Němci proti špatně vyzbrojenému pražskému povstání nasadili veškerou dostupnou techniku, na ovládnutých územích zavedli teror včetně hromadných poprav a využívali civilisty jako živé štíty. Americká armáda do Prahy nesměla, Rudá armáda byla ještě daleko, pomoc vlasovců byla nevítaná a Praze hrozilo krveprolití. V této situaci velitel povstání generál Karel Kutlvašr přiměl Toussaina k podpisu kapitulace.

Kapitulační protokol, který za českou stranu podepsali například i předseda a místopředseda ČNR Albert Pražák a Josef Smrkovský, obsahoval devět bodů. Mimo jiné stanovil začátek odchodu německých jednotek na 8. května 18:00, odevzdání těžkých zbraní na okraji města a ostatních na demarkační linii, propuštění zajatců. Česká strana se zavázala, že obyvatelstvo nebude Němcům ztěžovat odchod, Toussain zase, že svými silami potlačí případný odpor vojáků, kteří se odmítnou vzdát.

Tím, kdo se odmítl vzdát, byl především velitel zbraní SS generál Karl Pückler. Ten hledal podporu u říšského protektora K. H. Franka, který však podpořil Toussaina. Většina jednotek poté dohodu o kapitulaci respektovala a zahájila ústup, některé, především z řad SS, ji nedodržely. Pückler pak vyprovokoval poslední bitvu druhé světové války v Evropě, za kterou je označované střetnutí s desítkami mrtvých a nasazením tanků a další těžké techniky z 11. května u Slivice na Příbramsku, kde bojovalo asi 6 tisíc mužů. A právě tyto dny byly pro místní snad vůbec nejhorší. Němci se totiž mstili i na civilním obyvatelstvu.

Karl von Pückler-Burghauss dal příkaz vybudovat u Milína opěrný bod. A proti němu vyrazilo 11. května několik desítek partyzánů ze skupiny Smrt fašismu a členů revoluční gardy. Začala poslední bitva - u Slivice, do které se zapojily i tři ukrajinské fronty.

I přesto podle historiků dohoda o kapitulaci zabránila mnohem většímu masakru. "Povstalci vytáhli proti elitním jednotkám wehrmachtu a SS, vyzbrojeným letectvem, dělostřelectvem či tanky jen s puškami, pistolemi a kulomety. ... Pokud by Kutlvašr dohodu o kapitulaci wehrmachtu a jeho průchodu metropolí s Toussaintem 8. května nepodepsal, Němci by se probili... a jen by po nich zůstaly tisíce mrtvých," řekl historik Zdeněk Vališ.

Kapitulace a příjezd do z části již svobodné Prahy neladily s plány sovětského velení. Vojáci Rudé armády sice ještě svedli řadu bojů a donutili i členy SS, kteří byli ještě stále ochotni bojovat, aby Prahu vyklidili, a někteří z nich to zaplatili životem, většina německé armády již ale byla na ústupu. Podle sovětských plánů však měli padnout do jejich zajetí a osvobození Prahy chtěli jako symbolu využít pro své politické cíle. V nich, jak se později ukázalo, Československo figurovala spíše než jako osvobozená země jako válečná kořist.

Obavy některých demokraticky smýšlejících lidí z vedení povstání ze "sovětského způsobu osvobození" sice rozptýlil jeden z členů štábu sovětského maršála Pavla Rybalka, když v rozhlasové proklamaci řekl: "Nechceme vnucovat nějaký způsob správy, protože Češi jsou dobří vlastenci, aby mohli spravovat svůj domov sami. Sovětský svaz nemá jiné cíle, než osvobodit český národ".

Skutečnost však byla jiná, což se odrazilo i v osudech vůdců povstání. Již 31. května napsal sovětský velvyslanec Valerián Zorin navrátivší se čs. vládě, že "Česká národní rada.... předem připravovala plány na záchranu německých vojsk" a že osoby, které ČNR vedly, "nemohou požívat důvěry velitelství Rudé armády a rovněž samozřejmě i důvěry československé vlády". Po komunistickém puči v roce 1948 byla řada z nich perzekuována, generál Kutlvašr byl odsouzen na doživotí.

"Povstání mělo nejen obrovský vojenský aspekt, ale i aspekt morální, politický a chcete-li, jde i o zvednutou hlavu národa," řekl před lety v České televizi historik Vladimír Nálevka.

Připomínka bitvy u Slivice v roce 2019