„Buďme nohama na zemi. Vnímejme, ciťme a bavme se i o věcech pozitivních,“ radí trenérka nejúspěšnějších krasobruslařů republiky Monika Škorničková

Monika Škorničková před nedávnem usedla do pomyslného křesla ve vedení Českého krasobruslařského svazu. Stala se předsedkyní trenérsko-metodické komise a má českým trenérům a zejména svým svěřencům opravdu co předávat. Dlouhá léta praxe ji přivedla k poznání, že kromě trénování těla je třeba věnovat se také tomu, co nosí mladí sportovci v hlavě a co jim leží na srdci.

Před dvanácti lety přišla na zimní stadion v Karlovarském kraji, nasadila rukavice a kulicha a propadla poctivé práci. Po pěti, šesti letech se začaly ukazovat výsledky, díky pracovitosti a obětavosti všech zúčastněných. Odchovankyní paní Moniky je například osmnáctiletá Michaela Lucie Hanzlíková účastnice juniorského i seniorského mistrovství světa a seniorského mistrovství Evropy a také například bratři Bělohradští.

Tituly mistrů republiky pod jejím vedením sbírají děti z SKK Mariánské lázně jako na běžícím pásu. V současné době trénuje například Theu Reichmacherovou, která přivezla v tomto roce stříbrnou medaili ze Zimní olympiády dětí a mládeže.
Kde bere takové talenty?

Po celý uplynulý týden se věnovala svým svěřencům právě na příbramském zimním stadionu, tam se nám podařilo s usměvavou paní trenérkou chvíli pohovořit.


Jaký je váš vztah k Příbrami?

„V Příbrami jsem se narodila. S mamčou jsem bruslila na rybníku, když k nám přišel nějaký pán a řekl – ta holčička je šikovná, za měsíc se tady otvírá zimní stadion, vemte jí tam, přijede paní trenérka ze Slovenska – tak to začalo. Otevřela se hala, mně bylo šest a začala jsem krasobruslit. Od začátku jsem věděla, že nechci být top závodník, že chci trénovat. Jsem kreativní, baví mě hledat cesty a možnosti, to jsem věděla už jako malá.“

Už více než deset let trénujete na Karlovarsku, ale na příbramský stadion se vracíte, co vás sem táhne?

„Spolupracujeme s paní Charyparovou, Příbram znám a je tu všechno co sportovci potřebují. Když jsme sem začali jezdit, bylo to ve stejném stavu, jako když jsem tady bruslívala já. Teď se to rok od roku zlepšuje. Pro sportovce je to tu naprosto super.“

Nejenže sklízí vaši svěřenci řadu úspěchů, ale máte k nim velmi blízko také z lidského hlediska. V době, kdy je většina sportů zaměřena pouze na výkon a u vrcholových to platí dvojnásob, se to příliš často nevidí?

„Z tréninku jdu zpocená, nevím, jestli nemám rozmazanou řasenku… na ledě nechávám duši i tělo. To je můj styl práce. Jsem emotivní člověk, práce mě naplňuje. Emoce tam opravdu musí být. Když to tam není, může i ten človíček být dobrý, ale rozhodčí by v jeho výkonu necítil srdce a prostě mu tu dobrou známku nedal. V dnešní době je to těžké trénovat tímhle způsobem, protože je mezi lidmi spousta sobeckosti. Já to dělám s nejlepším svědomím a vědomím a jinak to dělat nebudu. Je to moje srdcovka, kdyby to měla být jen práce, tak můžu sedět třeba v kanceláři.

Prostě dětem musím dát všechnu svojí důvěru, neznám, že něco nejde, hledám cestu. Bez důvěry by se nikdy nedostaly ty děti tam, kde ti nejlepší byli. Talenti bývají třeba potom nepracovití, mě zajímají výzvy, když vidím shrbená záda a vrklavé nožičky, vím, že to je můj člověk, výzva pro mě. Když ho pak zasvětím do techniky a jemu se něco povede, tak ty rozzářené oči jsou odměnou. Začne je to víc bavit, pracují s radostí protože vidí, že to jde a už to jede… Může se to pokazit tím, že jim poté naroste až moc velké sebevědomí. To si pak sama sobě někdy říkám – stojí ti za to, dělat ty mistry? Stojí mi to za to, protože mě to baví. Já se pak rozhlédnu, kde je ten další hrbatej a nataženej, ten další, kterého tam dostanu… “ směje se trenérka.


S úspěchem přicházejí ruku v ruce závist, někdy zrada, a když je laťka hodně vysoko, zcela jistě se objeví i něco, co se nepovede. Jak se s tím vyrovnáváte?

„Když se stane něco, co by třeba běžně lidé nazvali zradou, já to tak neberu. Každý člověk se chová, jak to cítí. Každý má svou cestu. Naše cesty se na chvíli spojují, pak se zase rozpojí. Na té společné cestě se vždycky hodně věcí naučíme, něco si předáme. Ta společně strávená doba má vždycky význam. Když bych to nebrala jako příležitost k učení, ale budu si říkat – oni mi ubližujou, jsou takoví a makoví… Stalo by se z toho – už nikomu nebudu věřit a nebudu už takhle pracovat… Stala by se ze mě zapšklá baba. To nechci.“

Kromě trénování se věnujete také psychoterapii dětských sportovců. Jak je to z vašeho pohledu s dětmi a rodiči?

„Psychoterapie je silné slovo, nemám to vystudované, pomáhám jen z vlastních zkušeností. Prostě s dětmi spolupracuji, a když tělo nefunguje, vím, že je třeba hledat problém jinde. Jak si hrajeme s technikou, souvisí s tím i hlava. Doba je složitá, rodiče někdy nemístně tlačí. Dítě je na ledě samo, maminka ho na ledě nezachrání. Proto bych rodičům doporučila, aby dětem dali důvěru. V šatně bruslařům zavazují brusle, chodí je vysmrkat a pak chtějí, aby dítě šlo a skákalo dvojité skoky. Jak to má zvládnout, když nemá jejich důvěru ani v tom, že se samo zvládne zbavit nudle u nosu? Dospělí tak dětem berou sebedůvěru. Dejte jim důvěru! Děti to zvládnou, nezklamou vás. Někdy mám pocit, že maminky mají absťák, když je dítě na ledě, že žijí život svých dětí. Rodiče by měli mít sami své zájmy, pak se vztah v trojici trenér, rodič, sportovec uvolní a to potřebujeme. Trenér i dítě potřebují důvěru, protože jinak tam nemůžeme dát celé srdce. Ve své nejlepší víře rodiče ubližují dětem tím, že za ně dělají spoustu věcí. Dříve byla doba mnohem praktičtější, dnes je vše až moc přemyšlené a paradoxně díky tomu občas chybí obyčejný selský rozum.“

Jak nevytvářet dětem psychické bloky a traumata, která by je pronásledovala po celý zbytek života? Jak jim na jejich cestě pomoci?

„Já bych jim spíš nepomáhala. Nepotřebují pomoc, ale podporu. Stačí, když budete chvíli poslouchat rodiče třeba v obchodě. Uslyšíte jen: nelez tam, nedělej to, neskákej, ty jsi úplně neschopná…
Na ledě se neubráním tomu, abych neopravovala chyby. Vysvětluju dětem, že je na chybu upozorňuju proto, že mi o ně opravdu jde, že jsou schopné to zvládnout, já jim věřím a opravou jim chci pomoci. Někdy opravím dítě třikrát a začne mít pocit, že je neschopné. Ale batole přece taky nemá pocit, že je neschopné, když se mu na třetí pokus nepovede vstát, to ty děti musí nejdřív od dospělých slyšet. Rodiče mi občas řeknou, že jim děti na ledě deptám, ale oni mi je zdeptané přivedou už z toho obchodu… Jakmile v hlavě nastane takový blok, tělo přestane poslouchat. Trenéřina je těžká práce, hledám cestu, aby se všichni zlepšovali. Říkám dětem, že musí taky umět se vším prásknout, přijít ze školy, hodit tašku do kouta a třeba půl hodiny jen tak sedět. Vyblbnout se, vykřičet… bez mobilů, bez kroužků, kde pořád musí někoho poslouchat. Jsou přiškrcení, potřebují se uvolnit. Nedávno jsem se setkala s paní, bylo jí pětačtyřicet. Vyprávěla mi, jak v deseti letech napsala slohovou práci. Tatínek ji za to pochválil slovy – moc se ti to povedlo, je to hezký, ale já ti to přepíšu – v dobré víře jí vzal pocit, že něco zvládne sama. Na takovou pomoc by si měli rodiče dát pozor.“