Výtvarnice si založila azyl pro hospodářská zvířata. Stálo ji to většinu vztahů

Odmala toužila trávit se zvířaty čas a sdílet s nimi prostor. Navíc nebyla schopna jen přihlížet a nic nedělat, když se okolo ní objevily případy nechtěných zvířat. Vše začalo kočičími nalezenci. Nakonec měla Anna doma tolik zachráněných zvířat, že jako další nutný krok se jevilo založení azylu. Dnes se stará o ovce, kozy a prasátka, domov u ní našlo i pár vysloužilých slepic v důchodu. Kočky už do azylu ani nepočítá. Azyl pojmenovala po význačné kozí postavě ze severské mytologie – Heidrún.

Povídali jsme si s Annou o tom, co všechno péče o zvířata obnáší.

Váš azyl je v obci Ostrov. Podporují Vás obyvatelé obce? Setkala jste se s negativními ohlasy?
Nejsem si skoro jistá, jestli někdo v obci ví, že tu nějaký azyl je, jsem naplavenina a práce okolo zvířat mě natolik pohlcuje, že nevedu vesměs žádný společenský život. Vedení obce je každopádně osvícené a je znát, že to dělají lidi srdcem, takže můžu říct, že nikdy nebyl s ničím problém. Řešila jsem ale pouze soukromé záležitosti.

V jednom rozhovoru jste o sobě řekla, že intuitivně rozumíte, co zvířata říkají a co potřebují. Můžete se s námi podělit o nějaký konkrétní případ?
Ono to začíná nějakým obecným citem, že jdete okolo výběhu a stačí vám vteřina a všimnete si rozdílu. Méně lesku v očích, ztuhlejší postoj, jakákoliv změna napovídá, že se něco může dít. Pro mě je vlastně těžké najít konkrétní případ, protože mi to přijde často očividné a všudypřítomné.

U koček se mi třeba stalo, že jsem s jedním kocourkem jela na pohotovost, protože mi přišlo jasné, že u něj propuká ošklivá infekce dýchacích cest a je třeba co nejdříve nasadit léčbu. Nicméně paní doktorka se tehdy skoro podivovala, že jdu na pohotovost. jen výsledek rozboru krve naznačoval možný začátek infekce v těle, jinak nález vlastně žádný nebyl. Preventivně dostal antibiotika, což se ukázalo jako zásadní, druhý den už kocourek vypadal hodně zle a málem skončil na kapačkách.

Potom je to o rozpoznání konkrétní povahy zvířat, většinou do pár minut poznám takové ty základní věci, nazvěme to psychologickým profilem. Některá se lépe zotaví, když se jim nechá klid, jiná potřebují vidět, že o ně bojujete, že za to stojí. Mám zkušenost, že se zvíře může hodně změnit, když zjistí, že je v bezpečí a že na něj někdo bere ohled.

My lidi máme tendenci si myslet, že víme nejlépe, co je pro koho dobré, většinou za tím je i dobrý úmysl. Ale obíráme tím druhé, a to nejen zvířata, o jejich svobodu. Ono se dost traduje třeba ve výcviku (i výchově dětí), že nemáte nechat zvířeti (dítěti) poslední slovo, že se máte prosadit. Byl to jeden ze stereotypů, který jsem musela odložit, abych mohla rozvíjet důvěru. Ono totiž zvíře často ví lépe, jak mu je, učím se netlačit. Zjistila jsem, že stres nakonec nadělá víc škody, než úzkostlivá péče užitku. Samozřejmě je třeba rozeznat, kdy se zvířeti jen zpupně nechce (mívají takové momenty) a kdy na to opravdu nemá. A tam je to zase o intuici.

Může mít schopnost vcítit se do zvířete každý z nás? Je možné to natrénovat?
Moje zkušenost je, že trénovat se to dá (v zahraničí se na to dokonce dělají kurzy). Někdo to dostane do vínku jen tak. Každý pak má, dle svého vlastního založení, schopnost více vnímat určitou část spektra. Někteří lidé jsou třeba rození uklidňovači, dokáží přenést svůj klid. Je to jako s lidmi - ne s každým si rozumíme, stejně tak ne každý člověk s každým zvířetem si sedne stejně.

Jak zvládáte emočně těžké situace?
Já zvířata miluji se vším všudy, paradoxně pro mě není citově tak náročné třeba starat se o umírající zvíře. Nejvíce trpím, když vidím, kolik zbytečných konfliktů si lidé přidělávají, někdy se to dotýká i azylu. Málokdo z mého blízkého okolí vlastně souhlasí s tím, co dělám. Pro většinu lidí dnes jsou závazky nepříjemné a představa života plného práce okolo zvířat děsivá. Stálo mě to většinu vztahů. A nenávidím pomluvy, které jsou bohužel všudypřítomné, i když jde o zdánlivě bohulibou oblast, jako je pomoc zvířatům v nouzi.

Objevují se ve Vašem azylu i týraná zvířata?
Mám tu jedno prasátko, jehož minulost je nejasná, vzhledem k naprosté panice a děsu z lidí a uzavřených prostor soudím, že si prošlo něčím nehezkým. Jinak jsou spíše zanedbaná.

K týraným je třeba přistupovat jinak, nesnesou tlak, který by těm zdravě drzým nic neudělal. Snažím se poznat, co se dělo, vyhnout se spouštěčům děsu, ukázat jim, že mají na výběr. Prostě je nechat, aby udělala nakonec první krok sama. Nechci nutit všechna zvířata k tomu, aby se s lidmi kamarádila. Pokud některému přidá na štěstí, že mě může obcházet obloučkem, tak ať to dělá.

Vzpomínáte si na situaci, která byla pro Vás nejtěžší?
Nejtěžší pro mě je, že práce je tolik a činnost azylu je tak nákladná, že žiji často v nejistotě, co bude. Kdybych měla počítat, kolikrát hrozilo, že budu muset skončit, nedopočítala bych se. Je pro mě neskutečně těžké, že to, co dělám, zatěžuje blízké lidi. Protože jejich představa o životě je jiná, přesto se snaží pomoci. A já to nemám jak vrátit, protože se nenapravím a nepřijdu k rozumu.

Je situace, která se do Vás hluboce zaryla?
Na jaře jsem zkolabovala a odvezla mě sanitka na pohotovost. Když mě při polovědomí odváželi, moje jediná myšlenka byla, že se musím vrátit a nakrmit ráno zvířata a potom se o ně postarat, dokud bude třeba. Naštěstí mě ráno propustili a když jsme přijížděli zpět domů, v čase snídaně, kdy zvířata normálně řvou, chrochtají, ječí, bečí a dožadují se, jen se něco šustne u výběhu, tentokrát bylo hrobové ticho a všichni sborově sledovali auto a co se bude dít. Tehdy mi došlo, že žrádlo není opravdu není to jediné, čím jsou zvířata živa.

Myslíte, že se vztah lidí ke zvířatům lepší?
Myslím, že v jistém smyslu jsou určitě citlivější, vůbec se více začíná mluvit o životním prostředí, souvislostech a dopadech našeho života tady na Zemi. Na druhou stranu i kvůli vylidňování venkova v minulosti a preferenci městského života je strašně málo lidí, kteří měli možnost přijít se zvířaty do kontaktu, nemluvě o společném soužití (během pár hodin není šance vidět, o co opravdu jde, bohužel). Takže často je ten zájem teoretický a lidé nemají šanci vlastně vědět, co je dobré pro samotná zvířata. Někde je to očividné, ale pak je spousta věcí, kde bez znalosti toho kterého živočišného druhu a jeho potřeb nic nepočnete, aniž by to ve výsledku neodnesla opět ta zvířata. Chci ale věřit, že postupem času se budou naše cesty sbližovat a že mezidruhové porozumění poroste.

Kolik stojí provoz azylu, Anna z psychologického hlediska raději ani nepočítá. Většinu dotuje ze svého, přispívají také přátelé a sympatizanti azylových farem. Běžný provoz, pokud je pastva, vyjde na pár stovek na zvíře a měsíc. Má tu však kočičku s operovanou páteří, jejíž léčba přišla zhruba na 40 tisíc korun. Letos se pořizoval velký přístřešek a ohradní díly, boudičky pro prasátka. Jen to je záležitost cca 80 tisíc korun. Odpověď na otázku, jakou pomoc azyl nejvíce potřebuje, byla tedy jednoznačná: Finance. „Nenávidím žebrání, ale osud chtěl tomu, abych byla nucena k jeho provozování,“ říká s úsměvem Anna. Založila transparentní účet, na který letos přišlo zhruba 35 tisíc korun.

Většina zvířat je zvyklá na kontakt a je ráda za pozornost, návštěvy jsou tedy v azylu (po předchozím ohlášení) vítány. Anna se však o zvířata stará sama, a tak jí nezbývá čas na nezbytnou propagaci. „Není v mých silách se takto angažovat, nemám čas oslovovat například školy a školky. A protože se o azylu moc neví, samy nepřijdou,“ dodává Anna.