Václav Pikrt: Houslařina je konzervativní, stejně jako katolická církev

„Houslařina je konzervativní obor, stejně jako katolická církev,” říká příbramský houslař Václav Pikrt v úvodu dokumentu režiséra a kameramana Miroslava Medala. Protagonista filmu nazvaného Mistr houslař ale tuto myšlenku vlastním přístupem v oboru tak trochu vyvrací. Při své práci se spoléhá např. na snímání nástrojů s využitím infračerveného záření, experimentuje s technologií 3D tisku. Václava Pikrta mohli potkat diváci na besedě po promítání filmu, které se v příbramském kině konalo koncem května.

Pracujete v dílně v centru Příbrami, kterou jste si otevřel po necelém desetiletí praxe
u Jana Špidlena. Jak si stojíte se zakázkami?
Nové nástroje vyrábím pouze na zakázku, nic do šuplíku. Vedle houslí i další smyčcové nástroje kromě kontrabasů. Momentálně mě čeká výroba tří viol a jednoho violoncella, takže vím, od čeho budu mít mozoly v příštích dvou letech. U Špidlenů jsem působil do období covidu, kdy bylo obtížné dojíždět. Navíc se v té době do dílny po studiích na houslařské škole vrátil syn Jana Špidlena František. Tudíž to vyplynulo přirozeně.

Kdo si v současnosti objedná nástroj na zakázku a máte více českou nebo zahraniční
klientelu?
Většinou se jedná o profesionální hudebníky, ale i studenty či členy folklórních souborů. Mimo českých hrají na mé nástroje také klienti v USA, Japonsku, Německu, Kuvajtu a dalších zemích.

Na debatě padl také dotaz ohledně budoucnosti oboru, zda a jak se takto tradiční řemeslo
může dál vyvíjet.
Uskutečnilo se mnoho různých pokusů, jak vylepšit či změnit tvar houslí nebo použít různé materiály. Většinou se takové experimenty neuchytily. Měl jsem v ruce například kamenné housle Jaroslava Svěceného, ale váží asi pět kilogramů, což je pro hru dost náročné. Houslisté jsou konzervativní a chtějí klasické nástroje. Zároveň v současnosti nikdo nepřišel s něčím
převratným, co by mělo šanci se prosadit a každý měl touhu okopírovat.

Jiné jsou například modré housle právě od Jana Špidlena, které vlastní Pavel Šporcl.
Na modrých houslích od Jana Špidlena jsou kromě barvy i jiné vychytávky a vylepšení. Vyrobil pár kusů, ale modré jsou jen ty Šporclovi. Jednou jsem se dokonce podílel na jejich opravě.

Kromě výroby nových smyčcových nástrojů se zabýváte i jejich restaurováním. Je to
obvyklá kombinace?
Jedná se vlastně o dva separátní obory. I když na tak malém trhu, jako je ten český, se většina houslařů – mě nevyjímaje – věnuje oběma disciplínám. Ve světě se kolegové naopak zaměřují pouze na jednu z nich, protože i potřebné vybavení dílny je rozdílné.

Kolik houslařů působí v Čechách?
Výrobou houslí se u nás živí desítky lidí. V Čechách pak působí mnoho dalších, amatérských houslařů. Já osobně jsem členem Kruhu umělců houslařů, který sdružuje profesionální houslaře. Občas se s kolegy špičkujeme s tím, že máme nějaké tajemství, ale stejně si nakonec téměř vše řekneme.

Do učení jste vzal absolventku oboru umělecký truhlář na zdejší Waldorfské škole Kateřinu Novákovou. Jak obvyklé je, že se řemeslu věnuje žena?
V Čechách to až tak obvyklé není, ale ve světě je to zcela běžné. Například moje kolegyně z italské Cremony Marianne Jost se řadí mezi světovou špičku v oboru.

Staráte se i o vzácné housle z 18. století Guarneri del Gesù, které má zapůjčeny houslista Josef Špaček. Nosí k vám lidé k ověření původu „poklady“ z půd?
Ano a bývají rozmrzelí, že nevlastní stradivárky. Většinou se jedná o housle české výroby z takzvaného Schönbachu, dnešních Lubů u Chebu.

Co se s houslemi děje, pokud se na ně dlouho nehraje?
Říkáme, že takové housle „usnou“ a nehrají tak dobře. Pokud desítky let nehrané, staré housle opravím, trvá měsíce až roky, než se opět rozehrají. Aby zvuk zůstal kvalitní, mělo by se na ně hrát.

U starých nástrojů díky snímkům s využitím infračerveného záření lépe odhalíte jeho
nedokonalosti.
Infrafotografie jako taková není žádná novinka. Nové je využití v kombinaci s prosvícením houslí. Na snímcích jsou pak jasně viditelné praskliny a další poškození. S úpravou fotoaparátu pro tuto technologii mi pomohl režisér filmu Mirek Medal.

V dokumentu vystupuje také Lukáš Menšík, mimo jiné tvůrce počítačových her, kterého jste oslovil pro 3D skenování nástrojů. Jak vám pomáhá tento digitální postup?
Díky 3D skenu mohu v průběhu let pozorovat tvarové změny. Dalším využitím je digitální archivace nástroje.

Výrobním tajemstvím houslařů bývala jedna z finálních částí houslařské práce – příprava laku. Jak tajné jsou receptury dnes?
Díky mnoha studiím a výzkumům známe již téměř všechny ingredience dnes všemi houslaři ceněného starého italského laku. Před deseti lety jsem si koupil knihu Stradivari Varnish, která obsahuje podrobný rozbor Stradivariho laku, z čeho se skládá a jaké obsahuje pigmenty. Roli hraje také stáří a další faktory. Patří ale k houslařské cti, že lak si vaří každý sám.

Housle jsou ze smrkového a javorového dřeva. Kde vybíráte materiál?
Jezdím pro materiál mimo jiné do jižního Tyrolska, kde těží a zpracovávají smrkové dřevo specializované firmy. Věřím profesionálům a mám možnost získat připravený materiál i z patnáct let starého dřeva. Představa, že chodím po lese a hledám poklepem na strom správné dřevo, patří do romantických filmů. U houslařských rodů, u nás například Špidlenů nebo Pilařů, se dřevo nakupuje po generace dopředu, aby mělo čas přirozeně vyzrát. Jeho hlavní výhodou je, že zůstává stabilní. Získat tak staré dřevo je pro začínajícího houslaře vzácné. Ale i staří mistři jako Guarneri del Gesù vyráběli z mladého, tříletého dřeva, což dokazují dendrochronologické průzkumy. Pokud ale měli tu možnost, jako v případě houslařských dynastií, používali desítky let vyzrálý materiál.