Usměvavé děti v kontrastu s šedí, která je všude okolo. To jsou děti z ubytoven

Vydali jsme se s Míšou a Pavlou do ulic za dětmi z ubytoven. Míša s Pavlou pracují pro nízkoprahové centrum Bedna. Drží ochrannou ruku nad dětmi, které se nedokázaly narodit tak dobře, jako většina jejich vrstevníků. Žijí v ubytovnách a azylových domech.

Jakmile otevřeme dveře Bedny, hned se na nás nalepí tři malé holčičky. A cestou na kopec, kde s nimi strávíme dnešní odpoledne, se k nám nabalí ještě spoustu dalších dětí. „Počkejte na nás, my jdeme s váma,“ překřikují se dva malí chlapci romského původu, vykukující z okna svého domu. Museli na nás pečlivě číhat, jinak by nás určitě promeškali.

Skotačivé děti, pobíhající mezi dvěma nechvalně známými „ubytovnami hrůzy“ na Čertovském Pahorku, jsou jako pěst na oko. Holčičky v růžovém v kontrastu s šedí, která je všude okolo. Kdo na toto místo nezavítal, neuvěří.

V jedné z ubytoven mají děti svou klubovnu, kam chodí, když je venku ošklivé počasí.
Hned jsme se skamarádili s Nelinkou (cca 8 let). Vypráví nám, jaká musí dodržovat v klubovně pravidla: „Nesmíme se mlátit, strkat se, mluvit sprostě a chodit do skříně. Jinak dostaneme stopku. Stopka znamená, že nesmíte tři dny do Bedny," vypráví Nelinka.

„Domluva někdy nezabírá, ale zjistili jsme, že nechodit do Bedny je pro ně největší trest,“ říká sociální pracovnice Míša.

Když jsme dorazili na kopec, vyfasovaly děti gumové rukavice. Místo, kam jsme si chtěli rozprostřít deky, si musely nejdříve uklidit. Během chvilky nasbíraly dva pytle odpadků. Jestli jsou gumové rukavice povinnou výbavou sociálních pracovnic, to jsme nezjistili. I kdyby je však s námi použily ten den poprvé, je to přinejmenším k zamyšlení.

Hráli jsme žolíky, chodili po laně nataženém mezi stromy, malovali, četli básničky, kluci se předváděli a dělali salta. Nikdo by na první pohled nepoznal, že jsou to děti, které se „vymykají“.

Možná jen ten, kdo umí číst mezi řádky.

„S čím si nejraději hraješ?“ - „S Elsou. To je panenka, která zpívá….. Ale nemám jí.“

„Chodíte se v létě koupat?“ - „Ano, chodím na Novák.“
„S maminkou?“ – „Ne, sama. Maminka nemůže.“

„Chodíte s rodiči do lesa?“ – „Ne, vůbec nechodíme do lesa.“

Nelinka vymalovává koníka. „Já mám strašně ráda koně, ale nikdy jsem ho ještě naživo neviděla“. Měli jsme chuť ji vzít a odvézt na nejbližší ranč. Obrázek nám dala s tím, že až příště zase přijdeme, nakreslí nám další.

Odcházíme plni dojmů. Nelinka volá maminku: „Mamiii, mamiiii“. Dlouho bez odezvy a pak se z útrob ubytovny ozve mužský naštvaný hlas: „No co je, ku…“. Jsme zpátky v realitě. A už chápeme, proč ty děti trpělivě číhají u okna a vyhlížejí své sociální pracovnice, aby s nimi aspoň na chvilku utekly na kopec kousek za barák. Je to sice jen pár metrů od jejich domova, ale pro děti úplně jiný svět. Lepší svět.