Tank T-34 bratří Míků bude opět jedním z  hlavních lákadel slivické bitvy

Slivice – Zítra se u Milína opět odehrají události, ke kterým došlo na konci II. světové války v květnu 1945 na Příbramsku. Organizátoři se letos rozhodli, že program pojmou stejně jako v loňském roce. Historické události z května 1945 si proto připomenou s akcentem na kluby vojenské historie, které se akce účastní a k vidění bude především jejich historická technika.

Samotné bojové ukázky budou založené na pyrotechnických efektech a návštěvníci se už podruhé budou muset obejít bez střelby z pušek a samopalů. „Ten důvod proč se i letos nebude střílet je jednoduchý, pro takovou ukázku bychom museli zažádat u policie o zřízení tzv. provizorní střelnice a to je papírově poměrně náročné, takže jsme od ukázky spojené se střelbou z ručních palných zbraní i letos upustili,“ popisuje důvody tohoto rozhodnutí Pavel Kadlec z příbramského klubu vojenské historie.

Ovšem jedním z největších lákadel bude přítomnost tanku T-34 bratří Míků z Březových Hor, který letos nebude útočit ve směru od staré strakonické silnice, ale od obce Buk a bude ostřelovat opěrný bod prchajících německých jednotek. Mimo jiné tak bude přijíždět z místa odkud i historicky postupoval a útočil jeden z frontů sovětské armády ve dnech slivické bitvy – tedy 11. a 12. května 1945. Na to jak tento legendární sovětský válečný stroj získali a co všechno obnáší jeho provoz, jsme se zeptali jeho řidiče a jednoho z majitelů Pavla Míky.

Jak se vám vlastně podařilo tento tank získat?

Je od armády České republiky, která ho prodávala jako nadbytečný. Konkrétně pochází z kasáren z Mostu. My jsme ho koupili s tím, že se dá opět do provozu.

Když jste ho kupovali, tak byl nepojízdný?

Ano, on stál na památníku a tak aby ho armáda znehybněla, tak bylo v motoru nalito asi pět koleček betonu. Takže tři neděle jsme viseli hlavou dolů a sekali jsme beton, ale nakonec se to povedlo a ten tank je funkční.

Provoz tanku, ale asi není levná záležitost…?

Má dost velkou spotřebu, na sto kilometrů si to vezme 350 litrů, takže třeba tady na Slivici nás to každoročně vyjde na takových sto litrů nafty. To je hlavní problém a pak také doprava. Ta je dneska drahá, ale jinak to jde.

Co potřebuje člověk k tomu, aby mohl řídit tank?

Pokud myslíte něco jako řidičák, to na to prakticky neexistuje jako do civilu. No ale na vojně jsem s tankem jezdil. Jinak člověk potřebuje licenci a povolení k držení takové techniky, bezpečnostní materiál a podobně.

Kde sháníte náhradní díly?

No kde se dá. Něco se ještě sehnat dá, má to Excalibur a takovýhle firmy, ale je to stejně jako většina věcí u tohohle koníčku – o penězích.

Co tomu říká rodina, té vaší zálibě ve vojenské technice?

No ty začátky byly krušný… (říká se smíchem), jako každá ženská i u nás to bylo tak, že peníze jsou na něco jinýho než na tohle, ale dneska už to rodina bere. Děláme to hlavně pro lidi, pro děti… a těch akcí, na které jezdíme je víc, než jenom Slivice. Hlavní je to, že člověk k tomu musí mít nějaký vztah.

Máte v rodině nějaké nástupce, kteří by tuhle zálibu ve vojenství podědili?

To nehrozí (opět smích), synové vůbec a vnoučata možná někdy, ale těžko.

Jste členy klubu vojenské historie, jak tam je to s příchodem nových členů?

Ten zájem už není tak velkej jako dřív, ale pokud někdo přijde, je pak spíš těžší je udržet. Většinou jsou to totiž mladý kluci, který se postupem času ožení a pak už mají často jiné zájmy než je nějaká vojenská historie, ale zatím pořád máme největší členskou základnu z vojenských klubů tady v okolí.