Tajemství bukové stráně: Čáp provokatér

Původně jsem v bukové stráni čekal na jelení zvěř. Nahoře na hřebeni byla smrková houština, kde se jeleni přes den ukrývali a odkud pak táhli dolů bučinou na rozlehlou paseku se napást. Zcela pohlcen pozorováním krásného bukového lesa pralesovitého charakteru kolem sebe, jsem pojednou zpozorněl. Uslyšel jsem prasknutí větvičky pod tíhou zvířete. V ten okamžik se každý lovec – a je jedno, zda třímá zbraň nebo kameru – rozechvěje v očekávání příchodu vysněného zvířete.

Soustředil jsem se na okraj smrkové mlaziny, která sahala pár desítek metrů k mému posedu. Co se stalo pak, mi doslova vyrazilo dech. Jako blesk z čistého nebe se přede mnou znovu objevil čáp. Doslova spadl na zem a sbíral další stavební materiál a okamžitě s ním odletěl na hnízdo. Ani nepočkal, až zvednu foťák k oku.

Čáp provokatér
Jeho chování mě dost vytáčelo. Snad si se mnou opravdu hrál a těšil se z mé bezmocnosti. Podvědomě jsem tušil, že se mě nebojí – přistál proti mně ještě několikrát a jako by mu dělalo potěšení, že jsem nebyl schopný ho vyfotit.

Tehdy nebyly kamery, které by uměly rychle ostřit, a zvednout několik kilo těžký objektiv a zároveň točit mohutným prstencem kvůli ostření, nebylo vůbec jednoduché. Dnešní digitální technika umožňuje rychlejší a přesnější fotografování a je zároveň i lehčí oproti analogu.

Držel jsem pak chvilkama aparát s těžkým teleobjektivem opřený o hruď. Sotva čáp znovu přiletěl a hledal další klacek, přiložil jsem hledáček k oku. Spoušť jsem však opět nestihl stisknout. Hrál si se mnou dlouho. Reagoval ale na sebemenší pohyb ruky, snad i na mrknutí oka. Přesto pak zase přiletěl.

Snímek jsem tehdy neudělal, ale rozhodně to byl úžasný zážitek. Zvlášť v době, kdy se o černých čápech hovořilo jako o raritě. Zajímavé příhody mi pak vyprávěl místní lesník, když jsem mu o tom zážitku řekl. Ale o tom až příště.