Starosta: Naprosto chápu důvody, pro které školy stojí proti záměru škrtů v oblasti vzdělávání

Žijeme v době, kdy je hospodářství naší země v nedobrém stavu. Všímají si toho i představitelé ostatních evropských států. Německý deník Die Welt dokonce označil Českou republiku za „skutečně nemocného muže Evropy". Je za tím i ta skutečnost, že se naše ekonomika jako jediná z celé sedmadvacítky nezotavila z covidové krize. Začínají se nám vyhýbat investoři, klesá reálná mzda, klesá kupní síla. Naopak stoupají náklady na základní potřeby, na energie. Vše je korunováno nedostatkem důležitých léků. Země na tom není dobře a logicky to v lidech probouzí pocit beznaděje, vzteku a frustrace.

Stále nám přece jen nějaké bohatství zůstává. Ještě je tu pořád něco, z čeho můžeme těžit, co je pro nás příslibem toho, že budoucnost bude světlá, že nás čekají zase lepší časy. Jsme to my sami, my Češi a také naše děti, budoucí generace, která jednou po nás převezme osud země do svých rukou a třeba se jí povede z Česka opět udělat prosperujícího a „zdravého muže Evropy".

V dětech skutečně tkví naděje a víra v pěkné zítřky. Vše je ale podmíněno tím, jak děti na budoucnost připravíme, jakým dovednostem je naučíme a jaké hodnoty jim vštípíme. Náš národní vzdělávací systém byl po léta jedním z nejlepších v Evropě. Žáci a studenti českých škol dosahovali vždy pěkných výsledků jak v přírodních oborech, tak v jazycích či v matematice. Fungoval i propracovaný systém speciálního školství, které dávalo možnost získat odpovídající vzdělání i dětem s nějakou formou hendikepu.

Mám pocit, že ministerstvo školství zcela rezignovalo na snahy podporovat rozvoj škol a kvalitu výuky. Jako by panu ministrovi bylo úplně jedno, že jakýkoliv škrt ve výdajích se dřív nebo později projeví na kvalitě vzdělávací soustavy, jako by mu nezáleželo na tom, jak kvalitní mladé lidi budou školy produkovat. Možná bude na vládě pochválen, že ušetřil miliardy. To, že je ušetřil na naprosto nejhorším místě – na budoucnosti naší země -, si třeba uvědomí až za několik let.

Osobně nepovažuji stávky za vhodný způsob vyjádření postoje. Každou stávku odnese někdo, kdo s tím nemá vůbec nic společného. Každá stávka má svá rukojmí. Tentokráte jsou to děti a rodiče. Jenomže tady jde o něco víc než o jeden promrhaný den školy. Tady jde o budoucnost.

Poslední dny čtu na sítích různé komentáře o tom, jak jsou učitelé nenažraní, že jim jde jen o vysoké platy. Jenomže důvodem, proč jde většina školských pracovníků v pondělí stávkovat, nejsou ani tak platy, ale peníze na financování kvality výuky.

Vláda ve svých škrtech nesáhla na platy kantorům, ale chce přenastavit systém financování škol známý jako PHmax. Zjednodušeně jde o maximální počet odučených hodin, na které škola dostane peníze. Ten se počítá pro každou školu podle rámcového vzdělávacího programu a zohledňuje počet tříd a žáků v nich. Snížení PHmaxu povede k omezení počtu hodin výuky, které stát školám zaplatí. To pak jednoduše povede k tomu, že hodiny, které byly dosud dělené – třeba jazyky, matika, informatika, semináře atp. dělené nebudou a žáci se budou učit ve velkých skupinách. To v kombinaci s inkluzí, kdy jsou do škol integrovány i děti, které mají velké obtíže výuku zvládat, povede k viditelnému snížení kvality výuky.

Škola, která se rozhodne hodiny dál dělit a dopřávat žákům vyšší míru individuální výuky, na tom bude bita tím, že nebude mít dost peněz na odpovídající ohodnocení učitelů. A to je taky blbě.

Další průšvih je omezení počtu tzv. podpůrných pozic ve školách. To jsou třeba asistenti pedagoga, lidé, kteří pomáhají dětem se speciálními potřebami zvládat výuku. Učitel se pak může věnovat ostatním žákům nebo i těm nadanějším, aniž by musel věnovat více času těm pomalejším. Vláda plánuje omezení počtu takových pracovníků na školu. Mnohde jich nebude dost. Jde to úplně proti trendu již zmíněné inkluze. Děti s potížemi mají být zařazeny do hlavního vzdělávacího proudu, ale my jim sebereme podpůrné pracovníky. Logika v tom není a cit už vůbec ne.

Co považuji za vyloženou lumpárnu, jsou platy ostatních nepedagogických pracovníků, jako jsou kuchařky, uklízečky, hospodářky, školníci atd. Těm, pravda, moc nepomohla ani předchozí vláda, ale tahle je definitivně hází přes palubu. Školy se v oblasti náboru takových pozic stávají naprosto konkurence neschopné. Už dnes je problém najít například kvalitní sílu do kuchyně, když kdejaký supermarket nabídne lepší platové podmínky.

Všechny kroky, které chce vláda ve vztahu ke školství provést jdou proti původním proklamacím o jeho podpoře a rozvoji. Osobně to vidím jako velkou prohru ministra školství Beka (STAN), který si v rámci škrtů Fialovy vlády nedokázal prosadit pro svůj rezort potřebné prostředky. Do jaké míry panu ministrovi šlo o školství a do jaké o udržení politické rovnováhy v pětikoalici raději nechci spekulovat.

V jiných zemích Evropy, jako jsou Finsko, Estonsko nebo třeba Dánsko, dávají na vzdělávání významně větší podíl financí na HDP. Politická reprezentace, vrcholní úředníci stejně tak i firmy si tam uvědomují, že vzdělání je hodnota, kterou by měli rozvíjet, a ne na ní šetřit. Výsledkem je, že v těchto zemích rodiče vědí, že pokud dají dítě do školy, budou se mu věnovat pedagogičtí profesionálové, kteří rozvíjejí jak talentované děti, tak ty znevýhodněné.

Dlouhé roky jsem byl učitelem a několik let jsem byl součástí vedení školy. Naprosto chápu důvody, pro které školy stojí proti záměru škrtů v oblasti vzdělávání. Pevně věřím, že ministr školství a s ním celá vláda dostanou nakonec rozum a krátkozraká opatření shodí ze stolu.