Sám před sebou nikdo neuteče

Vydal se studovat práva, ale jeho snem bylo jiné povolání, spíše poslání. Nechal se zapsat do nultého ročníku teologické fakulty, vystudoval ji a stal se knězem. Na kněze byl vysvěcen v červnu 2002 a dva roky působil jako farní vikář. Od května 2004 byl osobním sekretářem arcibiskupa pražského—nejprve kardinála Miloslava Vlka, poté kardinála Dominika Duky. Nyní vyučuje v Římě na duchovní přípravě budoucích kněží, Čechů, Moravanů a Slezanů, kteří studují na Papežské lateránské univerzitě.

Narodil jste se v Příbrami, kde jste chodil do základní školy. Bylo to v době totality, kdy víra v Boha nebyla učiteli příliš podporována. V hodinách občanské nauky byla naopak vyvracena. Byl jste již tehdy věřící?
Vyrostl jsem ve víře v Boha tak, jak ho vyznávají křesťané, odmalička. Za totality nám byl ve škole předkládán tzv. vědecký světový názor, materialismus, který popíral všechno duchovní, všechno, co nás přesahuje. Pamatuji se, jak nám jednou paní učitelka občanské nauky vykládala, jak je křesťanská víra škodlivá. Tehdy jsem se přihlásil s tím, že mě na víře nic škodlivého nepřipadá. Už nevím, jak se mě dál snažila přesvědčit, ale nepodařilo se jí to. Pro mě to bylo první setkání s tím, jak lidi režim masíroval a doma se říkalo něco jiného než ve škole.

Věří Vaši rodiče též v Boha?
Oba mí rodiče jsou věřící a chodí pravidelně do kostela. Podařilo se jim předat víru nejen mně, ale i mému bratrovi a sestře, jako dospělí jsme ji pak sami rozvíjeli. Víra má v naší rodině své pevné místo. Dalo by se říct, že Pán Bůh je součástí naší rodiny. Nebo možná přesněji, že naše rodina patří do té jeho.

Neměl jste kvůli své víře problémy se spolužáky?
Nemám si v tomto ohledu na co stěžovat. I když jsme se v pohledu na svět často lišili, vždy mou víru respektovali. Někdy mívali různé otázky, protože se s těmi věcmi neměli kde seznámit, a zajímalo je to. Jindy mě diskuse s nimi přiměly se nad svou vírou hlouběji zamýšlet a více ji promýšlet.

Kam jste se vydal po dokončení základního vzdělání? Byl jste již tehdy připraven svůj život obětovat církvi?
Po základní škole jsem ještě neměl jasno o své budoucnosti. Rozhodl jsem se pro gymnázium. Během těch let se mi opakovaně vracela myšlenka na to stát se knězem. Zároveň se ale objevovaly i pochybnosti a já neměl potřebnou jistotu. Proto jsem šel po maturitě studovat práva, byla to taková sázka na jistotu. Studium mě bavilo, ale zároveň mě to dál táhlo ke kněžství. Po prvním ročníku práv jsem studia přerušil a vydal se studovat katolickou teologickou fakultu. No a potom jsem byl vysvěcen na kněze a putoval po různých farnostech středních Čech, kam mě představení poslali. Tak to v církvi funguje, že si člověk působiště nevybírá, ale dává se k dispozici svému biskupovi. Tím byl tehdy kardinál Miloslav Vlk, který kdysi působil nedaleko jako farář v Rožmitále.

Stal jste se knězem. Co všechno stálo za touto cestou?
Za touhle cestou stálo a nadále stojí hluboké přesvědčení, kterého jsem nabyl, totiž že Bůh miluje všechny lidi a každého člověka konkrétně. A že to dává životu zakotvení a zasazuje ho do souvislostí, které přesahují i smrt. Víra mi dává pevné místo ve vesmíru, a to napořád, řekl bych. Prostě se se mnou počítá a nežiji náhodou. Tohle jsem už jako chlapec zatoužil lidem předávat jednou jako kněz. A dělám to vlastně pořád a baví mně to čím dál víc. Ale k té jistotě jsem se musel dopracovat a vlastně je to pořád cesta.

Po nějaké době jste se přestěhoval na Arcibiskupství pražské, kde jste vykonával službu sekretáře kardinálovi Dominikovi Dukovi. Můžete prozradit, v čem spočívala Vaše “práce”?
Pan kardinál Duka mně vlastně „zdědil“, jako svého sekretáře si mě totiž vybral už kardinál Vlk. Byla to hodně odlišná práce než služba kněze ve farnosti. V podstatě mi pan kardinál svěřil do péče svůj program, tedy jak naloží se svým časem. Vlastně to od něj byla velká pokora, podřídit se tomu, jak jsem mu to naplánoval - samozřejmě nejlépe, jak jsem uměl. Znamenalo to reagovat na spousty podnětů a situací. Telefon zvonil v průměru každých 6 minut. Byla to neskutečně pestrá škála lidí, se kterými jsem přišel takto do kontaktu.

Nyní vyučujete v Papežské koleji Nepomucenum v Římě. Naplňuje Vás vzdělávat ostatní věřící?
Pracuji nyní v Římě na duchovní přípravě budoucích kněží, Čechů, Moravanů a Slezanů, kteří studují na Papežské lateránské univerzitě. V Nepomucenu, v tzv. semináři bydlí a já je doprovázím v jejich lidském a duchovním zrání dříve, než učiní své celoživotní rozhodnutí. Spolu s kolegy se je snažíme připravit na situaci a duchovní službu v České republice a zvláště na to, co bude náročné. Časem budou působit různě po naší zemi, a tak skrze ně mohu působit na víc věřících, než bych kdy sám potkal ve své farnosti. Je to náročná práce, ale zároveň i privilegium, včetně možnosti žít již několikátým rokem v Římě.

Můžete prozradit, jak probíhá Váš běžný den?
Během akademického roku se život v semináři podobá trochu klášteru. Vstává se relativně brzy. Život zde má svůj řád, ve kterém se střídá společná i osobní modlitba, společné stolování, studium a odpočinek, setkání nad různými tématy důležitými pro život mladého muže a kněze, osobní důvěrné rozhovory, kdy se jde na dřeň. Bohoslovci, tak se naši studenti nazývají, mají mnozí výborný smysl pro humor, a tak zažijeme i spoustu legrace. Humor je dar od Pána Boha, abychom se nebrali příliš vážně. První naší společnou aktivitou je rozjímání v kapli od 5:55, potom mše a další modlitby. Má služba končí chvíli před 21. hodinou, kdy dávám bohoslovcům pár myšlenek k rozjímání na příští den a máme poslední modlitbu celého dne. Občas o víkendu vyjíždíme do blízkého i vzdáleného okolí, abychom ho trochu poznali. Itálie je nádherná. Od května do září jsme často v neděli u moře a pak do přístavu na plody moře.

Vrátíte se někdy do Příbrami za svými rodiči, sourozenci, přáteli?
Do vlasti se rád několikrát ročně podívám, abych byl se svou rodinou a přáteli. Každý rok máme s rodiči společnou týdenní dovolenou. Spousta věcí v České republice funguje daleko lépe než v Itálii. Například zdravotnictví nebo úřady. Zvláště kvůli lékařům se mi občas vyplatí, abych do Prahy přiletěl. A počítám, že jednou se sem zase vrátím natrvalo.

Nikdy jste se neoženil, neměl děti. Nelitujete toho?
Vím, že vám to přijde asi zvláštní, ale svého rozhodnutí nelituji. Musel jsem si ho ale odpracovat a nebojím se říci vybojovat. A znám i bolest z toho, že nemám vlastní partnerku anebo vlastní děti. Svým způsobem mi to ale Pán Bůh vynahrazuje. Je velká řada rodin, kde se cítím přijat jako doma. A taky jsem pochopil, že partnerské soužití a výchova dětí je skutečná řehole, která vyžaduje obrovské odříkání. Ale to pro vaše čtenáře není nic neznámého. Ať žijeme jakýkoli život, určitá samota nás nemine, ta k člověku patří. Sám před sebou nikdo neuteče. A tak je lepší učit se se sebou žít a mít se rád.

Co byste na závěr popřál našim čtenářům?
Máme zde vánoční svátky. Předvánoční shon už asi pominul. Řada lidí si postaví betlém, zapálí svíčku, zasednou ke slavnostní večeři. Ten jeden den bývá jiný než všechny ostatní. Mnoho lidí přijde do kostela podívat se na jesličky, na Rybovku, pomodlit se za sebe, za své blízké. Přeji, aby se tam cítili vítáni a aby zažili vánoční pokoj, který člověk nemůže dát, ale Bůh ho nabízí. Jak hlásá nápis nad betlémem: Sláva Bohu na výsostech a pokoj lidem dobré vůle.