Režisér Miroslav Medal: V houslařské dílně v Příbrami jsem mohl natáčet kdykoliv

Režisér a kameraman Miroslav Medal má k Příbramsku osobní vztah, proto zde hledal námět pro svůj absolventský film. Dokument Mistr houslař z roku 2024 zdejšímu publiku naposledy představil letos v květnu v příbramském kině. Promítání doprovodila beseda s filmařem i hlavní postavou snímku, houslařem Václavem Pikrtem.

Původně jste pro svůj magisterský film koketoval s námětem Brd. Nakonec zvítězilo jiné téma, ale fotogenické Brdy se v Mistru houslařovi objevují celkem často. Co vás na zdejší krajině přitahuje?
Rád chodím po horách a do přírody, spím pod širákem. Brdy jsou jedním z míst, kam pravidelně jezdím. V Čechách ubývají možnosti, kdy se člověk může „ztratit“ v lese, aniž by brzy narazil na známky civilizace. I když se v Brdech do velké míry rozmáhá turismus, pořád si zachovávají určitou drsnost a divokost. Pokud sem člověk vyrazí ve všední den a za nepříznivého počastí, nepotká ani nohu. Takové mám Brdy nejraději – deštivé, sychravé a mlhavé.

Natáčení vás zavedlo i do italské Cremony, bašty výrobců houslí. Mohl jste také sledovat testování houslí interpretem Josefem Špačkem v Rudolfinu. Zůstaly nějaké dveře, kam jste si přál nahlédnout, pro štáb zapovězeny?
Troufám si říct, že všude kam jsem chtěl, jsem se nakonec s kamerou podíval. Dost z toho se však podařilo právě díky Vaškovým kontaktům. Nejvíce emocí ve mně vzbudilo právě natáčení ve večerním Rudolfinu, kde jsem měl možnost zachytit hru Josefa Špačka na ještě nelakované housle a zprostředkovat divákovi tento nevšední zážitek. Potemnělé chodby Rudolfina měly krásnou, řekl bych až tajemnou atmosféru, protože normálně je návštěvník nezná jinak než zalité světlem z lustrů.

Na projekci jste zmínil, že jedním z důvodů pro volbu námětu je i určitý návrat zájmu o tradiční řemesla. Film jste promítal také na Waldorfské škole v Příbrami, kde se mimo jiné vyučují umělecká řemesla. Jak jej přijalo mladé publikum?
Myslím, že film byl přijat velmi pozitivně. Přispělo k tomu jednak to, že Vašek i jeho učnice Katka Waldorfskou školu sami absolvovali, a rovněž skutečnost, že film zachycuje hlavního protagonistu neformálně a autenticky – takového, jaký skutečně je. Překvapilo mě množství zajímavých dotazů od studentů i pedagogů. Debata byla podle mě obohacující, splnila svůj účel a možná některé studenty motivovala, aby si šli za svým snem jako Václav nebo já.

Realizace filmu trvala rok. Financoval jste ho vy sám, Václav Pikrt, Slezská univerzita nebo město Příbram. Kolik film stál a jak obtížné bylo získat potřebné prostředky?
Film jsem financoval převážně z vlastních prostředků, výrazně mě podpořila rodina a také Vašek. Velkou radost mi udělaly příspěvky od kamarádů a známých. S postprodukcí pak významně pomohly finance poskytnuté městem Příbram, za což jsem velmi vděčný. Nebudu uvádět přesnou částku, ale celkové náklady se vešly do dvou set tisíc korun. Je však důležité dodat, že kromě tří natáčecích dní, kdy jsem využil pomoci druhého kameramana, jsem celý film natočil sám. V uvedené částce tak není započítaná moje práce ani osobní technika v hodnotě stovek tisíc korun. Kdybych si půjčoval profesionální vybavení, rozpočet by byl výrazně vyšší. Totéž by platilo, pokud by Vašek neměl odpovídající kontakty. Zcela jistě bych si s takto nízkým rozpočtem nemohl dovolit pronajmout Dvořákovu síň v Rudolfinu.
To, že jsem pracoval sám, mělo i své výhody. Nebyl jsem vázán velkým štábem a mohl jsem do houslařské dílny přicházet kdykoliv a opravdu důkladně sledovat celý proces výroby nástroje, díky čemuž je film z mého pohledu unikátní. Projekt se podařilo uskutečnit i proto, že vznikal ještě během studií – počet natáčecích dní byl totiž na dokument o této stopáži enormní. Kdyby se film realizoval jako plně profesionální projekt a měl uživit celý tým, odhaduji, že by jeho rozpočet musel být minimálně jeden až dva miliony korun.

Film byl oceněn na festivalu The Rome Prisma Film Awards, práva na vysílání zakoupila Česká televize. Jak velký je to úspěch pro začínajícího filmaře?
Každý úspěch na festivalu samozřejmě potěší a počítá se. Film je zatím přihlášen na řadu festivalů, takže finální výsledek teprve uvidíme – jeho festivalová cesta se bude vyvíjet v průběhu roku. Velkou radost mi udělalo, že film přijala Česká televize. Může se dostat k širšímu českému publiku, což je pro mě důležité. Veškeré finance šly na samotnou výrobu, a proto je další šíření filmu poměrně náročné. Konkurence je veliká a i nejlepší filmy se bez propagace snadno ztratí. Snažím se tedy posílat film na festivaly a zároveň organizovat menší projekce pro veřejnost, jako byla ta poslední v Příbrami. Nejbližší projekce s debatou proběhne už 11. června od 19.00 v kinosále ústřední budovy Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí.

Prozradíte, na čem aktuálně pracujete?
Před nedávnem jsem dostal příležitost podílet se na natáčení českého krimi seriálu, kde zatím vypomáhám jako druhý asistent kamery. Plním si tím svůj sen. Dále spolupracuji s jedním tvůrcem na sociálních sítích a vytvářím pravidelný obsah pro předplatitele. Občas se účastním natáčení menších reklam a po večerech připravuji a stříhám cestovatelský film o kiteboardingu, který jsem točil s kamarády před dvěma lety. Jednalo se o zhruba deset tisíc kilometrů dlouhou cestu, během níž jsme v dodávkách jeli z České republiky až na nejjižnější bod pevninské Evropy – Tarifu ve Španělsku a zpět. Po cestě jsme navštěvovali různé surfařské, kitové a skateboardingové spoty a žili dobrodružný život na cestě. Rád bych ho dokončil ještě letos. Práce jde dost pomalu, nicméně se těším na výsledek.