Příbramský letec „na hadru“ Jiří Jiroušek

Rodilý Příbramák Jiří Jiroušek, žil skoro třicet let pod Svatou Horou. Vystudoval gymnázium a pokračoval ve vzdělávání v Praze. Dnes se živí jako správce počítačových sítí. Hlavně kvůli létání se přestěhoval na vesnici. Proslavily ho především fotografie z nebes a jeho bezprostřední výřečnost.

Jak jste se vůbec dostal k létání?

„Jednoduše. Vzdušný pohyb se mi líbí odmalička. Díky tatínkovi a dědečkovi, kteří jsou zruční, jsem se stal modelářem, dělali jsme letadýlka. Jsem funkční člověk, nepotřebuji, aby model měl okýnka a barvičky, ale musí lítat. A když nastal čas, zdálo se být ideální, aby létal i se mnou. Na střední škole jsem začal přemýšlet, jestli se vrhnout do větroně. Pak jsem viděl na kopci padák a začal jsem se po tom pídit. V roce 94 jsem si udělal kurz a začal lítat.“

Kdy jste přidal motor a proč?

„Kolem Příbrami nejsou kopce na lítání, je třeba dojíždět. Nejblíž je Raná, ale i ta je 130 km daleko nebo pak Alpy… Bez motoru se lítá převážně jen v létě, a když to člověku nestačí, musí mít motor. Divočejší aktivity máme v rodině, táta mě podporoval, a tak jsem pořídil vrtuli za záda.“

Jak se přidružil k létání fotoaparát?

„Další věc, kterou mám danou už z dětství. Táta fotil na každém výletě, doma jsme fotky vyvolávaly a focení byla součást našeho života. Na gymplu jsem začal fotit okolí, kamarády… nahoře se to pak spojilo. Dva zájmy, které se sloučily, aniž bych to někdy plánoval. Trvalo to x let, už proto, že jsem se bál do vzduchu vzít něco dražšího.“

Co bylo na tvém prvním vzdušném záběru?

„To vím stoprocentně – nohy. Všichni fotí svoje nohy. Jak tam člověk sedí na té hadrové sedačce a podívá se pod sebe, vidí nohy.“

Měl jste obavu vzít na padák něco dražšího, přišel jste za dobu létání opravdu o něco?

„V Krušných horách o GPS, pár krytek na objektiv a clonu, která je poměrně drahá. Dvakrát jsem se pro ztracenou clonu po přistání vrátil a na poli ji našel. Po třetí už se mi to nepovedlo. Párkrát jsem se ve vzduchu pozvracel – to mi taky spadlo… Vzduch se prostě mele, padák se mele se vzduchem a s padákem i člověk. Někdy z toho lidi zezelenají a je to.“

Máte vytyčené nějaké cíle do budoucna?

„Systematicky se snažím fotograficky zachytit celou Českou republiku. Tak, aby to mělo vypovídající hodnotu, abych něco nevynechal a dalo to lidem informace. Třeba i takové, že krajina stojí za péči. Do budoucna bych chtěl vydat velkou knihu, takový sborník, kde to všechno bude.“

A co vás z pohledu svrchu nejvíc uchvátilo?

„Hrozně rád lítám nad Vltavou. Příroda od vltavské podkovy až po Kamýk nemá obdoby.“

Zažil jste nějaká dramata?

„Zažívám je každý rok několikrát. Že mě to přefoukne, přistanu jinde, než jsem chtěl, to zažívám občas. Také nouzových přistání je spousta. Obzvlášť když jsem začínal, začínaly i motory a k jejich selhání docházelo často. Taky mi motor zdechl ve vzdálenosti 30 km od auta, doplachtil jsem na zem, sbalil padák a obvolával kamarády, kdo mě přijede zachránit. To jsem zjistil jaký masový vliv má na lidi třeba mistrovství světa – to se dovoláš, ale všichni řeknou, už jsem požil a nemůžu přijet. To je problém, protože výbava váží 40 kg. S odvozem je to těžké, i když člověk musí nouzově přistát mezi krávy a celý se nahodí kravincem.“
 
 „Země jsme malá, leč velmi rozmanitá. To ještě umocňuje střídání ročních období. Nad tím se vznáším já a fotím, hledám člověku libé pohledy ptáků.“  Jirka Jiroušek