Příbramská Alka prolomila tabu a otevřeně s klienty mluví o vztazích a sexualitě

Všichni považují za normální, když je o lidi s handicapem postaráno tak, aby byly naplněny jejich základní životní potřeby. Nicméně mezi takové potřeby patří také sexualita a touha žít spokojený partnerský život. A právě toto téma stále patří mezi velká tabu. V příbramské organizaci Alka to už dnes však neplatí. Díky otevřenosti a lidskému přístupu pracovníků se toto téma daří otevírat. Projekt Sexualita a vztahy lidí s handicapem, přestože byl spuštěn teprve před rokem, již nyní přináší výsledky. Spokojené klienty, kteří jsou zas o kus blíže k běžnému životu a prožívání.

Povídali jsme si s koordinátorkou projektu, paní Bc. Michaelou Dufkovou, DiS.

Co bylo hlavním popudem ke spuštění tohoto projektu?
Byla to reakce na dlouhodobou potřebu našich klientů. Chodili za námi a ptali se. Bylo potřeba si ucelit postupy, jak ke klientům přistupovat. Tým musí být zajedno. Musí vědět, co klientům říkat, a proč. Není např. možné, aby jeden říkal: „Sexuální život je u Vás nemožný“ a druhý mluvil opačně.

Bylo těžké sestavit tým lidí do tohoto projektu?
Když jsme s tématem začínali, měli jsme tu několik nejistých pracovníků, pro které to bylo příliš choulostivé téma. Postupem času zjistili, že se za tím tématem neskrývá nic, za co by se měli stydět, že jsou to běžné věci. Už se nestává, že bychom si klienty mezi sebou „předávali“ jen s ohledem na toto téma. Automaticky si s nimi sednou a popovídají.

Proč si myslíte, že je sexualita handicapovaných stále takové tabu?
Myslím, že spousta lidí v tom vidí pouze pohlavní akt. Ale to vůbec tak není. Sexualita má spoustu rovin. Jsou to i vztahy, emoce, přátelství. Navíc si ještě dnes někteří lidé myslí, že se osob se zdravotním postižením sexualita (včetně pohlavního styku) vůbec netýká, že stejně budou žít celý život s rodiči a nikdy nebudou mít svůj intimní život.

Co konkrétně řeší Vaši klienti?
U nás je nyní cílová skupina taková, že převážná většina téma sexuality neotvírá, nemluví o něm. Většinou se s nimi bavíme na jiná témata, než je sex. Řešíme například biologii člověka. To, co je běžné při výuce na základní škole, je potřeba probírat i s některými z klientů. Dívky například musí vědět, co se děje s jejich tělem. Povídáme si o rozdílech těla mezi mužem a ženou, o chování muže a ženy ve společnosti. Dále je potřeba ukazovat jim propojení vztahů. Kdo je přítel, kamarád, kdo na ně může sáhnout. Rozhodně tu nikoho neučíme žádným praktikám, působíme spíše v kategorii edukace, vzdělávání.

Jak na Protokol o sexualitě reagovali rodiče handicapovaných klientů?
Setkali jsme se i s tím, že rodiče byli zpočátku zaskočeni. Nechtěli si připustit, že např. jejich 30letá dcera by mohla mít svého partnera. Že by mohla žít i jinak než s rodiči. Všeobecně je složitější spolupráce s rodičem, který prožil dobu, kdy se péče soustředila jen na zajištění péče, a to zejména stravy a hygieny. Kdy se nevědělo, jaké všechny možnosti tu jsou.

Většina rodičů je již však tématu otevřena. Hlavně rodiče mladších klientů si uvědomují, že sexualita jednou bude součástí života jejich dětí. Nemyslí si, že se ještě za třicet let o něj budou starat. Chtějí, aby jejich dítě mělo svůj vztah a svou rodinu.

Chodí si k vám klienti pro radu sami, nebo se stydí?
Máme tu klientku, která sama od sebe přijde a řekne: „Mně se líbí tento kluk.“
Klientům, kteří komunikují o tématu běžně, se všeobecně snažíme dávat prostor, aby si o radu říkali.

S klienty, kteří se o tom vůbec nebaví, úmyslně téma neotvíráme. Nicméně pořádáme tzv. komunikační kruhy, kde se s nimi na toto téma bavíme. Díváme se na filmy vhodné jejich věku, které si sami vyberou, a pak si o tom povídáme. Jsou hodně stydliví, ale čím více se s nimi o tom bavíme, tím jsou otevřenější. Je to pro ně čím dál více běžné téma. Pak když jdeme venku, tak dívky samy řeknou: „Je, to byl pěkný kluk.“ A to je velký úspěch.

Spolupracujeme i s klienty, kteří mají komunikační bariéry a projevují se především jen neverbálně. U nich se téma sexuality může projevovat také. Když není tato potřeba naplněna, může se to projevit např. agresivitou (kousání apod.) Samozřejmě nemusí to být jen proto, že v této oblasti není něco v pořádku, ale i toto jsme již u klientů zpozorovali, a považujeme tedy za důležité reflektovat veškeré oblasti potřeb života.

Máte už nějaké konkrétní výsledky?
Ano, máme. U jednoho z našich klientů, se kterým na tématu spolupracujeme, pozorujeme, že je nyní mnohem spokojenější. V takových případech je důležitá souhra všech pracovníků. Není možné, aby například pracovník řekl: „To a to se nedělá,“ a my mu tu pak tvrdili opak. Tým se nám podařilo hezky sehrát a funguje to skvěle.

Jste schopni nabídnout případnému páru vlastní bydlení?
Žádný pár naše služby nevyužívá. Kdyby to ale přišlo, tak je pro nás na prvním místě, abychom je podpořili. Abychom jim ukázali, co je možné v běžném životě, myšleno vzájemné soužití. Výhledově máme v plánu se tématu podpory vlastního bydlení věnovat, abychom reflektovali potřeby klientů a ti si dokázali představit, jaké to je, bydlet sami.

Co Vám osobně udělalo největší radost?
Mám radost z toho, že dnes už u nás není toto téma tabu. Klienti si již nebojí mluvit o vztazích, podporujeme možnosti společného setkávání s dalšími lidmi.
Navíc se do projektu neustále zapojují další a další pracovníci. Klienti za nimi chodí, aniž by cíleně směřovali za radou k tomuto tématu, a to je moc fajn.

Děkujeme za rozhovor.