Potenciál měl obrovský, bohužel ho ale za celý svůj život neprosadil

19. listopadu 2020 (06:27)

foto: pribram.cz

Život na výsluní plný hudby, krásných melodií, peněz a obdivu, vyměnil Jakub Jan Ryba za život ve škole. I když byl v životě spokojený, nevyužitý talent ho možná dohnal k tomu, že svůj život sám ukončil.

Osmnáctiletý Jakubův otec porušil rodinnou tradici měšťana a ubírá se na místo venkovského školního pomocníka v Rožmitále. Zdokonaluje děti ve zpěvu a připravuje je na vystupování v kostele. V hudbě miloval zejména hru na housle a varhany. V Rožmitále však vydržel jen dva roky. Poté odešel do Volyně a pak do Přeštic. Tady se věnoval práci podučitele a varhaníka. Potkal zde svou lásku Rosalii, se kterou zplodil čtyři syny. Prvorozený bohužel zemřel dřív, než se narodil syn Jakub. Po něm pak přišel na svět ještě Šimon a Jan.

Jakub zdědil po otci nejen jméno, ale i lásku k hudbě. Už ve čtyřech letech se chopil práce. „Hudební nástroje – papír, knihy, inkoust a pero byly pro mě nejlákavějšími loutkami,“ vzpomíná ve svém deníku Jakub. Neustále napodoboval svého otce nebo dědečka v hraní. „Na housle jsem vrzal tak usilovně, že mé milé posluchačstvo, onoho příjemného galantního hráče vypoklonkovalo ven ze světnice nebo mu muselo nástroj vyrvat z rukou.“

Rodina se přestěhovala kvůli nové práci otce do Nepomuku. Malý Jakub se už v sedmi letech na tamní škole začal učit hře na klavír a o rok později i na housle. V devíti letech začal s varhany. Ze všech nástrojů měl ale nejraději housle. Složil také své první „salve“, které po nepříliš vítané otcově úpravě bylo zahráno v kostele.

V 15 letech Jakub odešel na studia do Prahy. Už před nástupem na školu uměl základy latinské mluvnice a čtení textů, němčiny, řečtiny, a dokonce se vyznal i v některých spisech starší české literatury. První přijímací zkoušky bohužel nezvládl. Nastoupil tak po dalších přípravách na jinou školu, v roce 1781 do piaristického gymnázia v Panské ulici na Novém Městě. Jakub byl nadprůměrným žákem a už od začátku studia komponoval. Za dva roky mu přibylo na kontě více než padesát skladeb, z nichž se mnohé hrály, a dokonce i prodávaly.

Osud, nebo možná rodiče v tíživé situaci, tomu chtěl ale jinak. V roce 1784 vystupuje ze školy, dodělává si kurz učitele a o rok později se vrací do Nepomuku. Místo učitele, na které měl Jakub nastoupit, se však do jeho příjezdu zaplnilo. Nicméně u rodičů zůstal. Dál hrál a utíkal do světa hudby. Dvakrát měl příležitost znovu se rozlétnou do světa, dokonce o něj byl zájem i v zahraničí, bohužel to ale znovu, kvůli jistým okolnostem, nevyšlo.

V lednu roku 1788 byl Jakub ustanoven školním zástupcem v Rožmitále. Tušil, že naděje vstupu do světa velké hudby zůstane nejspíš nevyužita. Škole dělal dobré jméno, dokonce povýšil a oženil se s Annou Laglerovou. Měli spolu 13 dětí, dospělého věku se jich dožilo ale jen 7. „…přišly děti, a tak byl zcela zničen zbytek mých vzdušných zámků,“ posteskl si tehdy Ryba.

Hudbě se věnoval stále. Když ne ve světě, hrával alespoň na varhany postavené v roce 1750, které si pamatoval ještě jeho otec, v kostele Povýšení sv. Kříže. Varhany potřebovaly opravu a dokončeny byly v roce 1795. V tom samém čase složil svou nejznámější skladbu: Českou mši vánoční. I když jí tehdy nepovažoval za nic světoborného, tato radostná a svěží skladba si získala celé generace posluchačů nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Spolu s ní složil další desítky mší.

Kolem roku 1803 vydává vlastním nákladem soubor poutních písní věnovaných mariánským svátkům. U poutníků však zájem nevyvolaly. Zájem pro ně ale našel v Plzni, kde za ně dostal sto zlatých.

Jakub byl opravdu výborným učitelem. O školu se staral, obstarával její chod a přinášel do ní i různé nové věci. Bohužel se setkával i s nepřátelskými reakcemi. Po několika konfliktech dostal ze školy výpověď. Do toho se začaly přidávat ještě rodinné starosti. V únoru 1809 vyvrcholil ještě státní bankrot. Jakub si tak musel k uživení rodiny přivydělávat doučováním hudby, koledováním nebo hraním po hospodách. Unavený pak ještě v noci komponoval.

Jeho duše upadala. V dubnu 1815 se oblékl, rozloučil se a odešel na mši. Tam však nedošel. Na svahu Šterbiny usedl a pohlédl na Rožmitál naposledy. V ruce držel Senecovu knihu O klidu duševním, v níž bylo tužkou připsáno „loučení od světa“. Břitvou si pak přeřízl krční tepnu a průdušnici.

Cnostný život, zásluhy v rožmitálské škole ani hudební úspěchy Jakubovi nepomohly. Pohřbili jej daleko na někdejším morovém pohřebišti, bez modliteb, zpěvu a místo květin mu na hrob dali břitvu, která jeho trápení ukončila. Po čtyřiceti letech, v roce 1855, na popud Jakubova syna Josefa Arnošta, byly jeho ostatky uloženy na hřbitově ve Starém Rožmitále.

Tip redakce: Pokud nechcete, aby vám unikly aktuální informace, staňte se fanoušky naší stránky na Facebooku a budete 24 hodin denně v obraze.

zdroj: pribram.cz

autor: Jana Fedorová