Pachatel se vrací na místo činu: Matador příbramského basketu je zpátky v akci

Za Příbram jsi nastoupil po více než patnácti letech. Jaký to byl pocit hrát zase za mateřský klub?
Byl to vlastně už můj druhý návrat do mateřského klubu. Poprvé jsem se vracel po více jak sedmi letech přes Poldi Kladno, Spartu Praha, Loko Plzeň a Oázu Praha, když se po peripetiích povedlo v roce 2000 znovu oživit basket v Příbrami. Tehdy si vybavuji, že pocity byly dost intenzivní, neboť jsem to nejen já bral jako zadostiučinění, že basket bude v Příbrami pokračovat. Největší roli v tom tenkrát sehrál spoluhráč Michal Vošahlík, který břímě zodpovědnosti za klub nese dodnes a nemá to vůbec lehké. Rozhodně si zaslouží uznání za svůj entuziasmus.

Pocity z nynějšího návratu se ve mně trochu tlučou. Abych byl upřímný, už jsem považoval svoji kariéru za ukončenou a nenapadlo mě, že bych ještě někdy hrál soutěžní utkání. Takže spíš než návrat do mateřského klubu jsem to nyní vnímal jako návrat k basketu jako takovému. Já jsem totiž od narození našeho syna Adama v roce 2008 už do žádného soutěžního utkání nenastoupil a k basketu jsem se od té doby dostával velmi sporadicky. Vlastně převážně jen jednou do roka v rámci vánočních turnajů tady v Příbrami. Rodina dostala přednost.

Co Tě tedy vedlo k návratu?
K návratu mě vedlo paradoxně loučení. Před rokem ve mně uzrála myšlenka, že bych chtěl naposledy vlézt na okamžik na hřiště a dát symbolicky sbohem. Rozloučit se s kariérou v mateřském klubu, navíc vlastně v nejvyšší soutěži, ve které bych kdy za Příbram nastoupil. Za naší éry se nám totiž bohužel nikdy nepodařilo vybojovat pro Příbram lepší soutěž, než je 2. liga, konkurence byla tehdy opravdu silná. A protože jsem toho v příbramském klubu nejvíc prožil právě s Michalem Vošahlíkem, chtěl jsem ho do té akce uvrtat a mít ho po svém boku tak, jako tomu bylo vždy. V poslední možnou chvíli před uzávěrkou, doslova za pět minut dvanáct, jsme upekli můj přestup z Plzně do Příbrami. K loučení ovšem nakonec nedošlo. Michal má stále zdravotní problémy s kyčlí, které ho dost omezují a já jsem to pak už nechal nějak vychladnout. No a letos se do soutěže přihlásil i B-tým. Kluků je však relativně málo, tak ve mně zažehla jiskra. Nechal jsem se trochu i vyhecovat, a tak jsem tu.

Jak jsi se na něj připravoval?
Přípravy nebyly žádné, mám za sebou jediný trénink, tedy co se basketu týče. Mimo basket jsem se snažil aspoň jednou týdně v Plzni chodit na fotbálek, takže aspoň trochu toho pohybu mívám, když tedy tělo zrovna neprotestuje.

Co si od návratu slibuješ?
Chci klukům pomoci. Na hřišti toho ve svém věku a stavu asi už moc nepředvedu, ale v týmu je hodně opravdu mladých hráčů a já za ta léta a ty štace mám už něco za sebou. Rád bych jim zkusil něco předat, nasměrovat je. Uvidíme, zda to bude k dobru, nebo ne. Záleží také na tom, jak dlouho vydržím být fit. Pokud už to nepůjde, přijde na řadu onen den, kdy už definitivně pověsím své staré boty na hřebík.

V zápase s Benešovem jste si věřili na vítězství. Proč to nevyšlo?
Já osobně věřil jen v to, že přežiju (směje se). Jak jsem říkal, s týmem jsem absolvoval ve středu jediný trénink, na kterém se nás ani moc nesešlo. Kluci podali v minulém zápase v Berouně výborný výkon, takže byli před zápasem plní optimismu. Soupeř z Benešova navíc doposud také nezaznamenal ani jedno vítězství. Hráli jsme doma, navíc posíleni o dva pendlující hráče z áčka, všechno nám hrálo do karet…

Možná právě pod tíhou očekávání na mě výkon týmu působil dost křečovitě, chyběla taková ta lehkost, nedařily se základní věci, automatismy, úplně nám odešla střelba ze střední vzdálenosti, dopustili jsme se spousty ztrát, mnohdy nevynucených. Velký problém vidím i na doskoku, kde jsme nebyli vůbec úspěšní, ač jsme měli výraznou podkošovou převahu. Paradoxem je, že Příbram nikdy neměla dostatek podkošových hráčů, ale v dnešním zápase byl na této pozici přetlak. Týmu naopak chybí druhý rozehrávač. V zápase jsme měli dva větší výpadky – jeden hned na samém začátku zápasu (0:7). Z toho jsme se ještě vzpamatovali a dostali se na začátku třetí čtvrtiny do vedení. Pak ale přišel druhý výpadek na přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny a z toho jsme se už bohužel nevzpamatovali. Benešov měl i větší dávku štěstí. Štěstí ale, jak známo, přeje připraveným…

B-tým je složený jak ze zkušených hráčů, tak i z úplných mladíků. Na čem je v nejbližší době třeba zapracovat?
Tým je pro mě zatím ještě dost neznámý. Z palubovky znám z minulosti vlastně jen matadora Radka Kelicha, kluky z áčka jsem viděl jen v pár zápasech druhé ligy. Co jsem za tu krátkou dobu stačil pochytit je, že kluci mají chuť trénovat a basket je baví, což je nejdůležitější. Pracovat je třeba hlavně na základech, na návycích. Každý musí plnit svoji roli na hřišti, aby týmové pojetí a spolupráce byly přednější než individuální výkony.

Vzhledem k tomu, že je letošní sezóna pro mnohé první zkušenost s výkonnostním sportem jako takovým, nemůžeme asi nikdo čekat nějaké zázraky. Spousta hráčů je na samém začátku. Když budou trpěliví a nebudou věšet hlavy, když nepůjde vše zrovna podle plánu, budou se posouvat kupředu a úspěchy se dostaví.

Uvidíme, jak to bude s docházkou. V této fázi musí mladí hodně trénovat a pokud možno i pravidelně hrát, byť třeba jen pár minut, aby to mělo nějaký smysl. A smysl to má – třeba když se podívám na výkony teprve šestnáctiletého rozehrávače Jindry Maříka, mám z toho opravdu radost.