Nepřijali jí syna do školky. Opravila zchátralé stavení a založila svou vlastní dětskou skupinu

Michaela Sarnovská žila před sedmi lety s rodinou v Novém Kníně a jejího tříletého syna nepřijali z kapacitních důvodů do místní mateřské školy. Cítila, že syn potřebuje do kolektivu, že mu už nestačí. Navíc potřebovala místo, kam by mohla chodit i její dcera s Downovým syndromem. Jejím snem bylo vytvořit pro ně prostor, kde by mohli s kamarády růst, sílit a stát se součástí společenství. A to se povedlo.

Je zakladatelkou obecně prospěšné skupiny ČAP. Její děti (a nejen ty) tak mohou navštěvovat klidné, přátelské a bezpečné prostředí v menších dětských skupinách. "Čápata", která mají své zázemí ve zrekonstruovaném stavení v Budínku u Dobříše, nyní navštěvuje 16 dětí. Z toho čtyři pouze příležitostně. Na každodenní docházku již pro ně nebyla kapacita.

Zeptali jsme se Michaely, co všechno provoz dětské skupiny obnáší, co jí dělá největší radost a jaké má plány do budoucna.

Je založení dětské skupiny komplikované?
Zkušenému to zabere týdny, nezkušenému měsíce. Nám založení obecně prospěšné společnosti ČAP trvalo 8 měsíců. To je ale jen začátek. Prostory pro dětskou skupinu musí být zkolaudovány, zajištěna stanoviska krajské hygienické stanice, hasičského sboru, stavebního úřadu atd. Pak je potřeba mít zpracovaný HACCP, dokumentaci od hasičů, uzavřené pojištění, evidenci dětí, smlouvy s rodiči, BOZP… Takže ano, jak založení, tak provoz je legislativně náročný.

Šlo něco snáze, než jste původně předpokládali?
To bohužel nikoliv. Spíše naopak, bylo více kritických momentů, které jsme předpokládali, že půjdou hladce.

Proč zrovna „čápata“?
Čáp je tažný pták, který na zimu odlétá do teplých krajin. Dříve lidé věřili, že se jim vrátí a přinese opět jaro, hojnost a třeba i narození dítěte. Byl, a pro nás stále je, určitým symbolem naděje a víry. Čápata – naše děti, potomci – jsou naší nadějí, dávají nám pocit nesmrtelnosti a pro mě jsou radostí každého dne.

Koupila jste zchátralé stavení. Není to komplikace navíc?
To je asi tak. Někdo rád kupuje nové věci, nové typy chytrých telefonů, nové druhy robotických vysavačů. Já zase ráda dávám život a využití věcem starým. V tomto případě zchátralému stavení. Jak jsem místo vybírala? Zkrátka jsem hledala v okruhu do 10 km od Dobříše stavení v nejhorším stavu (smích). Jistě, k Budínku mám osobní vazbu. Jen věci, činy, které děláte s láskou, mi dávají smysl a naplnění. Jinak by to za nic nestálo.

Jste iniciátorkou projektu Zahrada u ČÁPA.
Zahrada byla původně součástí strojně sečené louky. Tím pádem žádné keře, žádné stromky, žádné úkryty pro ptáky, živočichy. Vysadili jsme desítky ovocných keřů, stromů a naší ,,dětskou“ vrbičku, u které si děti ráno povídají při ranním kruhu. Máme tu i velký dětský vyvýšený záhon, hlubinně zúrodněné záhoniště a obří bylinkovou spirálu. Ta je ze sutin, které zbyly po rekonstrukci, stejně tak i „běhací kopeček“ na veřejném dětském hřišti, jenž je součástí zahrady.

Na zahradě běhají slepice, které jste zachránili z velkochovu. Plánujete nějaká další zvířata?
Kromě slepic tu máme morčata a dvě korelky. Ale chtěli bychom ještě kozy. Tak třeba někdy v budoucnu, chlívek máme. Květy, vůně, zelenina i ovoce přilákalo včelky, čmeláky, motýly. Před rokem v budově volně poletovaly a hnízdily vlaštovky. Ty se přestěhovaly do chlíva a přibyl k nim ještě rehek domácí, který rád vysedává na plotě nebo na houpačkách a pozoruje cvrkot dětí. Slunečnice svými semínky přilákaly zvonka zeleného, žížaly v zamulčovaných záhonech kosy a krmení slepičkám uzobávají vrabci. Takže místo i zahrada postupně ožívá a všem nám dělá radost.

Jaké máte se zahradou další plány?
Já bych ráda v zahradě vybudovala vodní biotop. Jezírko, které by mohlo přilákat třeba čolka obecného, či jiné živočichy, kteří se už nemají kam v rybnících schovat před těmi všemi chemickými postřiky a jejich naplaveninami. Ale to je běh na dlouhou trať.

Byla bych ráda, kdyby v budoucnu zahrada sloužila především k edukativním účelům. Ten užitkový už plní zdatně, letošní sklizeň je cca 30 kg cuket a dýní, cca 15 kg rajčat, ředkvičky, cibulky, fazolky. Ale síly na to už nemám.

Co je vaším největším nepřítelem?
Čas. Je ho málo, a i když nás je docela dost, sil není nazbyt. Stále hledáme zapáleného ekologa-přírodomilce, který by nám pomáhal s enviromentálními programy pro děti.

Je těžké sehnat brigádníky?
My brigádníky ani tak nesháníme, spíš se pro ně snažíme vytvořit příjemné prostředí a zajistit občerstvení a věříme, že přijdou příště znovu. Každou pomoc vítáme a jsme za ni opravdu vděčni. Brigádníci jsou především rodiče dětí od ČÁPA, ale pomáhají i naše skvělé lektorky, které místo sobotního vaření vezmou lopaty, kolečka a jdou zvelebovat zahradu. Zaměstnanci jedné pražské firmy nám tu pomohli se stavbou venkovního posezení pro děti. Snad přijdou na podzim znovu.

Uchytil se bedýnkový prodej, který jste zamýšleli?
Bohužel, celý záměr ztroskotal na tom, že nám majitel okolních luk nechtěl pozemek pronajmout. Ale zájem o zdravou zeleninu ze strany rodičů citelně vnímáme. Nikdo dnes však nechce pěstovat, protože se tím malozemědělec neuživí. Lidé jsou ale čím dál ochotnější platit za zdravé jídlo více peněz.

Jedním z hlavních cílů je začlenění osob se zdravotním postižením do společnosti. Jaké děti k vám chodí?
V současné době máme několik dětí, kterým byl dětskou psycholožkou doporučen méně početný kolektiv dětí a individuálnější přístup. V průběhu let k nám chodil chlapeček se sluchovým postižením, holčička s lehkým mentálním deficitem a holčička ze sociálně slabého rodinného prostředí.

Děti s různými druhy zdravotního postižení navštěvují i letní příměstské tábory. Na táboře s kapacitou 30 míst jsou vždy 2 – 4 děti se ZTP a je opravdu dojemné pozorovat, jak to všem svědčí. Děti bez postižení, které tábory navštěvují každoročně, berou ty s postižením jako své největší kámoše.

Z čeho provoz dětské skupiny financujete?
Provozy všech dětských skupin jsou spolufinancované z Evropského sociálního fondu – Operační program zaměstnanost. Tato pomoc je pro nás zásadní a bez ní bychom nikdy nemohli vše výše zmíněné uskutečnit. Současně rodiče platí školné 2 000 Kč/měsíc.

Co vás na tomto projektu nejvíce těší?
Radost dětí, když se běží podívat, kolik vajíček slepice snesly. Pak ptáci na slunečnicích vyzobávající semínka, jásot mého synka, když se houpe na houpačce nebo čmeláci, vosy a včely pochutnávající si na nektaru brutnáku – co je víc? Mám neskonale velkou radost, že se celý projekt zdařil a já to ve zdraví přežila.

Michaela chtěla s dětmi vyrábět keramické zavlažovací nádoby a pořádat workshopy pro zdravotně znevýhodněné. Na keramickou dílnu se však nepodařilo získat finanční dotaci. S výrobou i workshopy ale přesto počítá, i když v omezené míře. Příští rok se také chystá nová dětská skupina v Běštíně u Hostomic. Opět nevyužité stavení s velkou zahradou. Opět program zaměřený na pobyt venku, zahradničení a starání se o zvířátka.