Nejen na jaře. Proč včely ohrožujeme mnohem častěji, než si myslíme

Na první pohled obyčejná včela. Na nožkách trochu pylu z pampelišek. Jenže už nevzlétne. Květy, které měly dodat sílu po zimě nebo před návratem do úlu, nesly stopy chemického postřiku. Smrt nepřišla od predátora ani zimy — ale ze zahrady.

Pampelišky, sedmikrásky, hluchavky. Pro mnohé plevel, pro opylovače životně důležitá pastva. A nejen na jaře: včely potřebují pyl a nektar od prvních dnů března až po chladná rána října. Každé květy, které necháme růst, jsou součástí jejich kalendáře.
Včelí dělnice žije v létě přibližně šest až osm týdnů. Za tu dobu navštíví i sto tisíc květů, nalétá stovky kilometrů — a vytvoří půl čajové lžičky medu. Celý její život, zabalený do jediné kapky zlata.

A právě proto mají i ty nejmenší ztráty význam. Včely dnes totiž čelí víc než jen postřikům: napadají je virové infekce, oslabují roztoči a varroáza, útočí na ně vosy i sršně. Každý další zásah do jejich prostředí — včetně ztráty květů — může být oním posledním kamínkem, který převáží.

A právě herbicidy a pesticidy se drží na květech dlouho po aplikaci. Neopadnou s deštěm. Nezmizí hned. Včely o tom nevědí. Sbírají pyl, který oslabuje jejich orientaci, imunitu i schopnost návratu. A když to nevíme ani my, často škodíme nevědomky.
„Včely teď často hynou v terénu, nejsou doma v úlech ani jako mrtvé. Část z nich se prostě nevrátí,“ říká včelař Otakar Daněk ze Sedlčanska. „A když zmizí jarní květy, zmizí včelí síla pro celou sezónu."

Hubit květy znamená hubit vztah. Stačí přehodnotit načasování, zvolit šetrnější metody, ponechat část zahrady nebo veřejného prostoru „divokou“. I metr pampelišek může být rozdílem mezi návratem do úlu a tichým ztracením.

V roce 2019 označila Mezinárodní zemědělská univerzita v Argentině včelu medonosnou za nejdůležitějšího živočicha planety. Bez ní bychom přišli o třetinu potravin, o rovnováhu v přírodě — a možná i o jistotu, že to zvládneme.