Národ sobě - 350. výročí posvěcení barokního svatohorského kostela

Kamenná gotická kaple z přelomu 15. a 16. století byla tehdy už obestavěna dvěma sakristiemi a předsíněmi, dvěma trojicemi otevřených kaplí na východě a západě – ty východní známe pod názvem Korunovační oltář a ty západní byly v polovině 18. století uzavřeny; a hořejší terasou, z níž vedou čtyři schodiště k ambitům s nárožními kaplemi, hodinovou věží a zvonicí.

Na plánech přestavby začal italský architekt Carlo Lurago pracovat v únoru 1659 společně s jezuitou Benjaminem Schlayerem, který byl typickým zástupcem Tovaryšstva Ježíšova, jehož duchovní museli být vzdělaní a všestranní: byl profesorem matematiky a hebrejštiny na pražské univerzitě a zabýval se i astronomií. Také byl prefektem stavby Klementina – jezuitské koleje na Starém Městě pražském. A musel se naučit česky stejně jako všichni členové řádu působící v Čechách.

Čechy se po vydávání rekatolizačních patentů od roku 1624 musely na císařův rozkaz vrátit do římskokatolické církve. Kdo se nechtěl přizpůsobit, musel zemi opustit. To si mohli dovolit jen zajištění urození lidé či měšťané a odvážní poddaní, kteří se nebáli emigrovat do nejistoty. Především šlechta a měšťané, ale i obyčejní obyvatelé, kteří se ke katolictví horlivě hlásili, pak potvrzovali svoji víru a loajalitu k panovníkovi a novým politickým poměrům dary na zbožné účely.

Stavební práce na Svaté Hoře probíhaly od konce července 1660 právě v závislosti na tom, jak přicházely peníze od mecenášů. O podrobném postupu stavebních prací si bude možné počíst v podzimním čísle časopisu Svatá Hora a jejich celkem názorné vyobrazení si lze prohlédnout na jedné z lunet v severním ambitu.

V neděli dopoledne 27. srpna 1673 vysvětil arcibiskup Sobek nový kostel se třemi oltáři. Hlavní oltář byl zasvěcen Panně Marii Nanebevzaté, proto hlavní poutní svatohorská slavnost připadá na 15. srpen nebo nejbližší následující neděli. Součástí této slavnosti bývalo žehnání léčivých bylin a květin, „jejichž prostřednictvím nám Bůh dává zdraví a radost a z nichž je nejkrásnějším květem Panna Maria, která prospívá člověku svou přímluvou a ochranou.“ Druhý oltář byl zasvěcen Panně Marii Bolestné a třetí svatému Kříži.

O tom, jaký význam už tehdy Svatá Hora měla, svědčí i následná návštěva císaře a českého krále. Leopold I. se v srpnu 1673 vydal z Vídně do Chebu, u kterého se formovala císařská armáda pro boje v Porýní proti Francii, aby osobně provedl přehlídku svého vojska. V roce 1672 totiž vojsko francouzského krále Ludvíka XIV. zaútočilo na habsburské Nizozemí, a tak se Francie stala nepřítelem habsburské monarchie.

Císař Leopold I. před návratem do Vídně napsal vyslanci a nejvyššímu maršálkovi Františku Eusebiovi hraběti z Pöttingu, že cestou zamíří také na Svatou Horu, kde vykoná pobožnosti. Sdělil mu, že vzhledem k tomu, že je Svatá Hora jen 5 mil od Prahy, nemůže tam na pár dní nezajet. Cestoval přes Rokycany a Beroun, odkud 30. srpna zamířil společně s doprovodem do Příbrami a na Svatou Horu. Zpráva o jeho příjezdu dorazila do Příbrami s dostatečným předstihem, a tak 30. srpna kolem šesté hodiny večer vzácnou návštěvu v hlavní bráně ve svatohorském ambitu přivítali jezuité v čele s březnickým rektorem Františkem Zvrtby, kteří císaře uvedli do kostela. Císař tam vykonal pobožnost a na noc odjel do města. Následujícího dne daroval Svaté Hoře obraz Zvěstování Panny Marie za 800 tolarů ve stříbrném rámu a zúčastnil se tří bohoslužeb a kázání.

Třetího dne, 1. září 1673, se císař zúčastnil dvou mší, napil se léčivé vody ze svatohorské studny a daroval na výstavbu rezidence 1 000 zl. Z Příbrami odjel císař do Prahy, kam dorazil večer 2. září (luneta v ambitu zobrazující návštěvu Leopolda I. je nyní špatně datována do srpna 1673, kdy byl císař vdovcem, tudíž s ním na Svaté Hoře nemohla být jeho manželka, sňatek s Claudií Felicitou Tyrolskou uzavřel až v říjnu; původně byla tato luneta správně datována až k jeho návštěvě roku 1680).

Císař si během své návštěvy kromě areálu kostela prohlédl také cennosti, které Panně Marii Svatohorské věnovali zbožní lidé – někdo daroval prstýnek, někdo korunky, někdo tisíce zlatých. Největší dary přicházely hlavně od zámožných majitelů panství, ale takto zprostředkovaně vlastně především od jejich početných poddaných, kteří se na jejich prosperitě podíleli svou prací a odvedenými daněmi. Velkým svatohorským mecenášům však nelze upřít, že nemysleli jen na svou reprezentaci, ale především na to, aby si všechny vrstvy obyvatelstva mohly aspoň občas při pouti odpočinout od těžké práce v nevídaně krásném prostředí, povznést svou duši od všedních starostí a potěšit se dokonalou italskou architekturou a rozmanitou sochařskou, štukovou a malířskou výzdobou.

My máme spoustu možností vidět obrázky z české historie či k biblickým příběhům, ale třeba i cizokrajné rostliny a zvířata z celého světa, naprostá většina tehdejšího obyvatelstva však nic takového nemohla. A tak byla pouť na Svatou Horu také vítanou příležitostí si tohle všechno dle libosti prohlédnout. V generacích našich předků by se našlo opravdu málo těch, kteří aspoň jednou na pouti na Svaté Hoře nebyli.