Miss sestřička: Studentky druhého ročníku zdravotnické školy přivezly do Příbrami čtvrté místo
29. listopadu 2019 (08:43)
Dalších 5 fotografií v galerii
Jitka chce být chirurgem, Daniela zubařkou. Ve čtyřiceti letech se vidí se svou rodinou v domku se zahrádkou
Ve středu 20. listopadu se v Kladně konalo celostátní kolo soutěže MISS sestřička. Soutěže se zúčastnilo osm nejlepších sestřiček z předchozích krajských kol. Studenty doprovázeli i jejich vyučující, kteří se do některých disciplín také sami zapojili. Do finále se probojovaly i Jitka s Danielou, studentky Střední zdravotnické školy v Příbrami. A umístily se na krásném čtvrtém místě!
Na rozdíl od ostatních soutěží krás tentokrát chyběla promenáda v plavkách. Ani v sesterských stejnokrojích se po molu nechodilo. Místo toho však měli soutěžící příležitost ukázat porotě svou komunikativnost, smysl pro humor a jak vyplynulo z našeho povídání s Jitkou a Danielou, také i schopnost improvizace.
Studentky druhého ročníku jsme si odchytli přímo na půdě Střední zdravotnické školy. Během rozhovoru se ukázalo, že mají velký smysl pro humor, a že se ničeho nebojí. Seděly před námi dvě sebevědomé, sympatické dívky, které kromě toho, že jsou krásné na pohled, jsou i krásné uvnitř. Posuďte sami.
Práce zdravotní sestřičky není jednoduchá. Proč jste si vybraly právě tento obor?
Jitka: Původně jsem chtěla mít svůj vlastní obchod s oblečením, ale v osmé, deváté třídě mě začalo zajímat zdravotnictví. Myslím, že je to velmi potřebný obor. A zatím mě to baví.
Daniela: Když jsem byla malá, chtěla jsem být princeznou a jednu chvíli taky popelářem. Když mi onemocněla babička, starala jsem se o ní a začalo mě to zajímat. V devítce už jsem věděla, že bych ráda na zdrávku. Ráda pomáhám lidem.
Jaký je váš sen, co se týče práce?
Jitka: Chtěla bych být chirurgem nebo laborantkou. Chirurgem proto, že si myslím, že je to velmi potřebné. Snad každý z nás byl někdy na operaci.
Daniela: Chtěla bych být zubařkou. Jak mě to napadlo? Poslední tři roky jsem chodila na rovnátka, byla jsem tam skoro každý den. Tam mě to zaujalo. Baví mě sahat si na zuby (smích).
Jak jste se na soutěž připravovaly?
Jitka: Hodně jsme improvizovaly, ale s výsledkem jsme spokojeny.
Daniela: O svém postupu jsme se dozvěděly celkem pozdě, na přípravu jsme měly jen asi tři dny. Vlastně jen jeden víkend. A ten byl hodně chaotický. Měly jsme za úkol vytvořit video o místě, kde žijeme. Chodily jsme po Příbrami a natáčely. Do Svaté Hory jsme se nedostaly, tak jsme si alespoň vyběhly Svatohorské schody.
Co jste předváděly ve volné disciplíně?
Jitka: Volnou disciplínu jsme vymýšlely až v autě cestou na soutěž. Do poslední chvíle jsme nevěděly, co bychom mohly předvést. Ani jedna nehrajeme na žádný hudební nástroj, nic necvičíme. Hodně jsme zaimprovizovaly. Nakonec jsme tanečním pohybem ukazovaly, jak se desinfikují ruce. Ovšem bez hudby (smích).
Daniela: V druhé části volné disciplíny jsme povídaly o tom, jak si správně nahmatat tep. To už ale nebylo tanečním pohybem (smích).
Jednou z disciplín byly „veselé historky“. Jaké historky jste porotě pověděly?
Jitka: Já jsem se do své historky tak zamotala, že jsem jí nakonec ani nedopověděla.
Daniela: Já žádnou svou vlastní veselou historku ze zdravotnictví zatím nemám, na praxi ještě nechodíme. A tak jsem řekla tuto: Pán na pracovišti říká svému spolupracovníkovi Jardovi: „Nevím, jestli mám jít k zubaři. Buď nebudu moct měsíc jíst, nebo mě bude bolet celá pusa." Jarda: „To je ten zubař tak drastický?" „Ne, jen se tam hodně platí.“
Jaký je váš největší ženský vzor?
Jitka: Moje máma. V mých očích je to silná žena.
Daniela: Moje babička, protože na to, kolik jí je, vypadá pořád strašně krásně.
Co podle vás dělá ženu nejvíce krásnou?
Jitka: Upravenost
Daniela: Úsměv
Obě dívky jsou spokojeny s tím, jak vypadají. Daniela si prý už na sebe zvykla. Těm dívkám, co mají nízké sebevědomí, by poradily, aby byly samy sebou a nevšímaly si názorů ostatních. Na otázku, kde se vidí ve čtyřiceti letech, obě téměř jednohlasně odpověděly: „Se svou rodinou ve svém vlastním domě se zahrádkou.“ K Vánocům si přejí, aby byli všichni v rodině zdraví.
Na rozdíl od ostatních soutěží krás tentokrát chyběla promenáda v plavkách. Ani v sesterských stejnokrojích se po molu nechodilo. Místo toho však měli soutěžící příležitost ukázat porotě svou komunikativnost, smysl pro humor a jak vyplynulo z našeho povídání s Jitkou a Danielou, také i schopnost improvizace.
Studentky druhého ročníku jsme si odchytli přímo na půdě Střední zdravotnické školy. Během rozhovoru se ukázalo, že mají velký smysl pro humor, a že se ničeho nebojí. Seděly před námi dvě sebevědomé, sympatické dívky, které kromě toho, že jsou krásné na pohled, jsou i krásné uvnitř. Posuďte sami.
Práce zdravotní sestřičky není jednoduchá. Proč jste si vybraly právě tento obor?
Jitka: Původně jsem chtěla mít svůj vlastní obchod s oblečením, ale v osmé, deváté třídě mě začalo zajímat zdravotnictví. Myslím, že je to velmi potřebný obor. A zatím mě to baví.
Daniela: Když jsem byla malá, chtěla jsem být princeznou a jednu chvíli taky popelářem. Když mi onemocněla babička, starala jsem se o ní a začalo mě to zajímat. V devítce už jsem věděla, že bych ráda na zdrávku. Ráda pomáhám lidem.
Jaký je váš sen, co se týče práce?
Jitka: Chtěla bych být chirurgem nebo laborantkou. Chirurgem proto, že si myslím, že je to velmi potřebné. Snad každý z nás byl někdy na operaci.
Daniela: Chtěla bych být zubařkou. Jak mě to napadlo? Poslední tři roky jsem chodila na rovnátka, byla jsem tam skoro každý den. Tam mě to zaujalo. Baví mě sahat si na zuby (smích).
Jak jste se na soutěž připravovaly?
Jitka: Hodně jsme improvizovaly, ale s výsledkem jsme spokojeny.
Daniela: O svém postupu jsme se dozvěděly celkem pozdě, na přípravu jsme měly jen asi tři dny. Vlastně jen jeden víkend. A ten byl hodně chaotický. Měly jsme za úkol vytvořit video o místě, kde žijeme. Chodily jsme po Příbrami a natáčely. Do Svaté Hory jsme se nedostaly, tak jsme si alespoň vyběhly Svatohorské schody.
Co jste předváděly ve volné disciplíně?
Jitka: Volnou disciplínu jsme vymýšlely až v autě cestou na soutěž. Do poslední chvíle jsme nevěděly, co bychom mohly předvést. Ani jedna nehrajeme na žádný hudební nástroj, nic necvičíme. Hodně jsme zaimprovizovaly. Nakonec jsme tanečním pohybem ukazovaly, jak se desinfikují ruce. Ovšem bez hudby (smích).
Daniela: V druhé části volné disciplíny jsme povídaly o tom, jak si správně nahmatat tep. To už ale nebylo tanečním pohybem (smích).
Jednou z disciplín byly „veselé historky“. Jaké historky jste porotě pověděly?
Jitka: Já jsem se do své historky tak zamotala, že jsem jí nakonec ani nedopověděla.
Daniela: Já žádnou svou vlastní veselou historku ze zdravotnictví zatím nemám, na praxi ještě nechodíme. A tak jsem řekla tuto: Pán na pracovišti říká svému spolupracovníkovi Jardovi: „Nevím, jestli mám jít k zubaři. Buď nebudu moct měsíc jíst, nebo mě bude bolet celá pusa." Jarda: „To je ten zubař tak drastický?" „Ne, jen se tam hodně platí.“
Jaký je váš největší ženský vzor?
Jitka: Moje máma. V mých očích je to silná žena.
Daniela: Moje babička, protože na to, kolik jí je, vypadá pořád strašně krásně.
Co podle vás dělá ženu nejvíce krásnou?
Jitka: Upravenost
Daniela: Úsměv
Obě dívky jsou spokojeny s tím, jak vypadají. Daniela si prý už na sebe zvykla. Těm dívkám, co mají nízké sebevědomí, by poradily, aby byly samy sebou a nevšímaly si názorů ostatních. Na otázku, kde se vidí ve čtyřiceti letech, obě téměř jednohlasně odpověděly: „Se svou rodinou ve svém vlastním domě se zahrádkou.“ K Vánocům si přejí, aby byli všichni v rodině zdraví.
Fotogalerie
Tip redakce: Pokud nechcete, aby vám unikly aktuální informace, staňte se fanoušky naší stránky na Facebooku a budete 24 hodin denně v obraze.
zdroj: pribram.cz
autor: mir
| Tweet |
