Matěj Šolc: Titul juniorského mistra ČR v běhu na 10 000 metrů mě potěšil, ale mezinárodní konkurence je o dost jinde

Matěji, s jakým sportem jsi začínal?

K běhu jsem měl vždy blízko, protože oba rodiče také běhali, takže to máme asi v genech. Jako dítě jsem začal dělat atletiku v Příbrami. Později jsem několik let hrál i tenis, kde jsem těžil z dobrého pohybu, ale nedával jsem ho hlavou. Skončil jsem s ním asi ve 12-13 letech a od té doby se věnuji již jen běhání.

Na jakých distancích a kde jsi začínal?

Začínal jsem s 800 m a 1 500 m. Trénoval jsem u Radka Eliáše v Triklubu, ale závodil za SK Sporting Příbram. Dva roky jsem zároveň dělal triatlon, přičemž běh byl moje hlavní disciplína a plávání s kolem spíš doplněk. Moc mi to ale nešlo, depa a plavání pro mě byly hrozné. Pak jsem si při závodech nalomil kotník a skončil s tím. Nicméně tréninkové dávky u Radka (Eliáše) byly docela velké. On je známý tím, že dává těžké tréninky, ale mně to celkem sedělo, protože mám rád, když se maká.

Jaké byly tvé největší úspěchy na středních tratích?

Nejprve jsem mezi mladšími žáky trochu nečekaně vyhrál v roce 2017 olympiádu dětí a mládeže na 800 m (ODM). To byl tehdy můj první větší úspěch, který mi pomohl uvědomit si, že se běhu chci věnovat seriózně. Následně jsem v roce 2019 vyhrál znovu v rámci ODM běh na 1 500 m starších žáků. Ten samý rok jsem vyhrál i MČR na 1 500 m, díky čemuž jsem byl nominován na mezistátní utkání do Slovinska. Tam jsem doběhl sedmý z osmi a pochopil jsem, že mezinárodní konkurence je ještě o dost jinde a je na čem makat.

Relativně nedávno si přesedlal na delší tratě 5 km a 10 km. Co, resp. kdo tě přiměl ke změně?

Prvotní impuls přišel od mého sportovního lékaře MUDr. Hány při laktátových testech na běžeckém pásu. Z videozáznamu mého běhu zjistil, že jsem při odrazu strašně dlouho chodidlem na zemi a že to značí, že mám nejspíš víc pomalých vláken a budu spíše vytrvalostní typ. Aby člověk mohl být dlouhodobě úspěšný na 800 m, musí umět hodně dobře zaběhnout úvodní čtyřstovku, a to mi nejde. Nedokážu vyvinout takovou rychlost jako ostatní kluci, protože nejsem zkrátka sprintérský typ. Sám jsem ale od začátku věděl, že se časem propracuji k delším tratím, i mě víc baví na ně trénovat. Musí se naběhávat větší objem, a to mi vyhovuje.

Jak reagoval tvůj trenér Jan Pernica z USK Praha, kde momentálně běháš?

Trenér s tím souhlasil, ale zároveň doporučil, abychom stále rozvíjeli i rychlost, dokud jsem mladý, protože v pozdějším věku už to nepůjde. Minulý rok jsem tedy ještě běhal osmistovku a patnáctistovku a pak jsem přesedal na „pětku“ a „desítku“.

Jak moc se vlastně liší trénink na střední tratě vs. dlouhé tratě?

Na osmistovku jsou hodně speciální tréninky, kdy se běhají převážně kratší úseky s větší pauzou, protože se člověk dostane do většího laktátu, a tak si musí mezi jednotlivými úseky víc odpočinout. Naopak při trénincích na pětku a desítku jsou zase kratší pauzy a pak musím vydržet co nejdelší dobu v zátěži, načež se do laktátu dostávám až v posledním kole nebo na posledním kilometru.

Loni jsem naběhával v rámci předzávodní přípravy na střední vzdálenosti v průměru okolo 120 - 140 km týdně resp. 80 - 100 km, když jsem byl doma. Od září se to ale už začalo zvedat, protože jsem trénoval víc na kros a delší distance. Teď při přípravě naběhám okolo 150 - 180 km a pokud jsem doma, tak 100 - 140 km. Kilometráž se tedy zvedla a takto mi to vyhovuje.

Na konci dubna ses stal v Žilině juniorským mistrem ČR v běhu na 10 000 m na dráze. Jak bys závod zhodnotil?

Před závodem jsem absolvoval třítýdenní soustředění v Itálii. Jednalo se o můj první větší závod na desítce. Tušil jsem, že to nebude nijak skvělý čas, ale že bych mohl vyhrát, protože konkurence nebyla nijak ohromná. Výsledný čas 31:52,41 to potvrdil. O měsíc později jsem se zúčastnil mezinárodního závodu na 5 000 m v německém Karlsruhe, kde startovali závodníci ze všech kontinentů. To byl pro mě opět tvrdý střet s realitou, ale beru to jako cennou zkušenost na mé cestě.

Aktuálně jsi studentem 3. ročníku Gymnázia pod Svatou Horou a do toho vrcholově běháš. Jak zvládáš kombinovat školu s tréninky?

Mám takový kombinovaný režim. Úterý, čtvrtek, sobota jezdím na těžké tréninky se skupinou do Prahy na Strahov a lehčí tréninky (klusy, rovinky) trénuji sám doma. Podmínky zde však nejsou ideální, protože zde chybí čtyřsetmetrový ovál a jakmile se člověk dostane do určité rychlosti, tak na těch malých oválech typu u „Gymplu“ či pod Svatou Horou strašně trpí nohy. I to je koneckonců ten důvod, proč všichni dobří příbramští atleti postupně odcházejí jinam.

Řada nadějných českých atletů odchází po maturitě na vysokoškolská studia do USA, kde díky své dobré výkonnosti dostávají sportovní stipendia. Lákala by tě podobná cesta?

Co mám informace od mého trenéra, tak v Americe se trénuje trochu jinak a neberou se příliš ohledy na odlišné potřeby a jinou startovací čáru, resp. výkonnost jednotlivců. Je tam velká skupina, ve které se trénuje podle těch nejlepších a ty to buď vydržíš nebo končíš. Někoho to může posílit, jiný se uvaří. Já jsem nad tím také přemýšlel, dokonce jsem byl loni jedním člověkem osloven, ale momentálně mi to nepřijde jako dobrý nápad. Myslím, že teď na to nemám odpovídající výkonnost a také mi vyhovuje individuální přístup trenéra, abych se mohl postupně zlepšovat. Kdo ví ale, co bude za pár let.